-
Lauren Dykovitz: Promiňte, že je vám můj zármutek nepříjemný
Nikdy nezapomenu, když se na mě moje máma poprvé podívala a nevěděla, kdo jsem. Nákupní středisko bylo ten den směšně přeplněné, jak už to kolem Vánoc běžně bývá. Prošly jsme občerstvením a mamka nám držela stůl před Saladworks. Stála jsem ve frontě a viděla ji, jak tam sedí a netrpělivě čeká, otrávená tolika lidmi kolem. Konečně jsem dostala naše saláty a pití a vydala se zpátky tam, kde seděla. Když jsem došla ke stolu a začala na něj pokládat věci, podívala se na mě a zdvořile řekla: „Promiňte, ale tady už někdo sedí.“…
-
Smyslem života je prostě být naživu
To naše neustálé pachtění… chceme toho v našem omezeném časovém limitu tolik stihnout, zažít, vykonat, vytvořit… až zapomínáme na to nejdůležitější – prostě být… jen tak spočinout… kromě odškrtávání splněných snů a úkolů si najít radost i v těch úplně obyčejných momentech, které bereme jako samozřejmost… Kdy naposledy sis ranní kávu nebo čaj opravdu vychutnal/a? Nechal/a se unést její vůní, chutí… vnímal/a, jak hrnek hřeje v dlaních…? Kdy sis cestou do práce všiml/a nové pavučiny na plotě, kolem kterého denně procházíš, a toho, jak se v ranních paprscích třpytí kapkami rosy?…
