Dopis na druhý břeh
Tenkrát ho našla babi. Nebyl to vlastně ani pořádný dopis se vším všudy. Jen pár zoufalých vět na obrečené kartičce. Myslím, že to dokonce byla jmenovka na dárek. Na tom ale nezáleželo. Když se nám jedno první únorové ráno rozdrnčel telefon, bylo to jako blesk z čistého nebe. Děda zemřel. Moje první „blízké“ úmrtí mě zasáhlo absolutně nepřipravenou. To přece není možný! Den předtím jsem si domů hrdě donesla pololetní vysvědčení s vyznamenáním a na dnešek jsem objednaná ke kadeřnici. Vlasy půjdou dolů. Chtěla jsem dědovi v nemocnici udělat rovnou dvojitou radost. To proto jsem za ním nepřišla hned ten den, co ho přijali. Mělo to být dokonalý. Místo radostného…
Splín nostalgie
Miluju tyhle ptačí návštěvy ❤ od doby mého dětství se výhled z okna bolestně změnil. Kdysi tu o pár ulic dál město končilo. Za stromy na fotkách byly další a vévodil jim nádherný obrovský stařičký modřín. Louka za domem žila. Kvetl tu růžový i bílý jetel, slzičky Panny Marie, zvonky, sedmikrásky, kopretiny, podběl, pantoflíčky, hluchavky, hromada pampelišek, svlačec, řebříček i heřmánek. Všude to bzučelo křidélky včelek a čmeláků, poletovala tu spousta motýlů, cvrkali luční koníci, kteří se splašeně rozskakovali při každém mém kroku travou. Hrdě se tu procházeli bažanti a já jsem milovala poslouchat jejich kodrcání. Jednou za čas, když tráva přerostla a začala se sklánět k zemi, mě za…
Mohlo by tě zajímat
Kdy pomoc ubližuje aneb Respekt nadevše
Dopis na druhý břeh
Střípky z Olšanských hřbitovů
Plamínky…
Střípky z Olšanských hřbitovů
Milostná píseň Queenie Hennessyové – Rachel Joyce
Anotace Nakladatelství Cesta domů vydalo svůj první román – a je to opravdu dobrá kniha se skvělým koncem (nechte se překvapit!). Podívejte se na ukázku. Čtivá a svižná novela anglické spisovatelky Rachel Joyce je zdánlivě prostý příběh. Queenie, která je těžce nemocná, napsala Haroldovi, svému známému ze starých časů, že je v hospici, brzy zemře a že se s ním loučí. On zareagoval nečekaně: vzkázal jí, ať na něj počká, a vydal se k ní pěšky přes celou Anglii. Queenie se s pomocí trpělivé dobrovolnice Mary pustí do psaní dlouhého dopisu, ve kterém postupně odkrývá všechno to, co chtěla a měla Haroldovi říci, ale nikdy to nedokázala a radši utekla: nejen svou lásku…
Babička nespinká… děti nepotřebují, abychom jim o smrti lhali
„Honzíku, když už jsem pro tebe dneska přišla do školky dřív, co budeme dělat, až nakoupíme?“ Stojím zrovna před obchodem a po kapsách batohu hledám pětikorunu do nákupního košíku. A protože ji jako na potvoru nemůžu najít, stávám se nechtěným posluchačem rozhovoru maminky se synkem. „Půjdeme za babičkou do nemocnice!“ rozzáří se asi pětiletý klučina. „Mám pro ni obrázek, aby jí bylo líp,“ začně něco honem vytahovat z kapsy. Maminka ho ale zastaví. „Vždyť jsme ti s tátou říkali, že za ní nemůžeme, že spinká…“ „A kdy se probudí? Takhle dlouho ještě nespala…“ Klučík začal počítat na prstech. „Už spí tak pět dní. To je divný. To nespí ani táta.“ „Babička už se nevzbudí,“ snaží se maminka odpovědět, ale zlomí se jí…
Kdy pomoc ubližuje aneb Respekt nadevše
Dodnes si naprosto živě dokážu vzpomenout na svůj naprosto zoufalý pocit, když jsem stála u babiččiny postele s miskou jejího oblíbeného jídla, na které ještě před pár minutami měla chuť, ale místo toho se tu odehrávala scéna jako z proslulé komedie Slunce, seno… Se lžící v ruce jsem se babičce s pevně zavřenýma očima a neprostupně sevřenými rty snažila vysvětlit, že je potřeba, aby trošičku snědla. Nebo jen ochutnala. Aby se tedy alespoň napila a vzala si polední léky, jinak jí bude zle. Domlouvala jsem, prosila, vysvětlovala, vyhrožovala (protože už jsem, bohužel, naprosto přesně věděla, jak jí v případě, že si léky nevezme, bude), snažila jsem se jí připomenout, jak jsem já sama jako malá i jako dospělá u ní na návštěvě…
Brýlaté holce
Čím jsem starší, s o to větší láskou vzpomínám na ošklivou brýlatou holku s vlasy na hříbka a srdcem plným snů. Na to, jak se jí za silnými skly brýlí oči rozzářily, jakmile vstoupila do lesa. Jak si bez bázně lehla do vysoké trávy a pozorovala oblaka, která se táhla po obloze jako podivná divoká zvířata. Jak do rukou s láskou brala všelijakou havěť. Jak jí bylo jedno, jestli někam zapadá a co si o ní ostatní myslí. Na to, jak popsala a pokreslila stohy papírků a s jakým nadšením svá díla sdílela s ostatními. Na všechny ty domečky pro lesní skřítky, které s přáteli s obrovskou láskou, pečlivostí a…
