O smrti a umírání,  Péče,  Zármutek

7 věcí, které bych dnes změnila

minulém článku jsem se zamýšlela nad tím, co jsem za dobu péče o babičku a během jejího doprovázení mohla udělat lépe. Dnes přicházím s kůží na trh s konkrétními body, protože věřím, že možná pomohou včas otevřít oči třeba i tobě. Něco se týká babičky, něco mě v roli pozůstalého. Důležité je ale obojí. Často na sebe zapomínáme, protože “teď to nejsme my, na kom záleží”. Ale zapomínáme spolu s tím i na to, že my tu zůstaneme a budeme se se smrtí našeho blízkého muset nějak vypořádat.

CO BYCH TEDY DNES ZMĚNILA, KDYBYCH MĚLA TU MOŽNOST?

1/ Nebála bych se s babi mluvit o smrti a jejích přáních, až tu nebude, včas. Tedy hned, když chtěla. Pomohla bych jí uspořádat a vytřídit věci a podpořila ji v tom. Bavila bych se s ní o jejím strachu z mrtvice více otevřeně. Vymyslela bych s ní její plán, jak by si přála, aby všechno bylo, a ujistila ji, že jej dodržíme.

2/ Když se babi vrátila z nemocnice domů, ujistila bych se, že opravdu ví, že umírá, a že ví, že to víme my. Vím, že babi „věděla“, ale i tak jsme TO ani já, ani mamka nedokázaly říct napřímo. Kličkovaly jsme mezi slovy a bály se to přiznat nejen jí, ale hlavně samy sobě. Hlavně kvůli pocitu, jako bychom tím babi daly najevo, že ji tu už nechceme.

Hodně tomu pomohl přístup lékařů v nemocnici – nikdo nám vlastně nebyl schopný říct, jak to vlastně je a bude. Na stav po mrtvici, kterou přežila a byla stabilizovaná, se přece neumírá. Neměli pořádný zdravotní důvod. Tak nás prostě jenom nechali v domnění, že babiččino případné přežití závisí na kvalitě péče. Zjednodušeně – budu-li se špatně starat, babi zemře. Pokud do ní dostanu dost jídla, pití a všechny léky, bude tu s námi dál… dokud za mě tu špinavou práci neudělají léky a jejich vedlejší účinky, selhání srdce, jater, ledvin, nebo další mrtvice.

V nás se tak odehrával silný vnitřní souboj. Viděly jsme a hluboko vevnitř poznaly, že babi umírá, ale abychom to dokázaly přijmout, potřebovaly jsme jakési „posvěcení“ a potvrzení autoritou, kterou pro nás tehdy ošetřující lékaři byli. Pořád jsme díky jeho absenci viděly jistou naději a přiznání (teď při pohledu zpět naprosto zjevné) reality nám tak připadalo kruté.

Až domácí hospic nám pomohl nějak se s tím srovnat a ve chvíli, kdy bylo jasné, že “je to tady”

Dnes bych dala víc na své pocity a nepotřebovala bych ujistit od někoho zvenčí, že jsou správné.

3/ Říkala bych, co cítím, kdykoliv… nenechávala bych si to až na „lepší příležitost“ nebo chvíli, kdy už před smrtí opravdu nebude úniku.

4/ Více bych babi četla. A nestyděla se jí zazpívat, tak, jako jsme si spolu zpívávaly, když jsem byla malá. Více bych k ní mluvila, i když spala nebo bloudila kdesi mezi světy a zdálo se, že nevnímá okolí.

5/ Fotila bych. Každou, i tehdy už tak automatickou a běžnou činnost. Všechno, co jsem věřila, že si uchovám ve svých vzpomínkách a nepotřebuju mít někde na fotce. A fotky si hned zálohovala!

6/ Nenechala bych se semlít situací a nevolala bych pohřební službu tak brzy (pokud by to roční období, teplota v místnosti a stav těla dovolovaly). Bylo pro nás těžké se s babi během těch pár hodin rozloučit a předat ji do “cizích rukou”, ale dcerka měla důležitý den ve škole, a my s mamkou, unavené dlouhou a těžkou nocí, jsme jí nechtěly „zkazit“ den hned ráno…

Vidíte v tom tu absurditu? Dodnes se nechápu. Zemřela jí prababička, kterou milovala a se kterou sdílela poslední rok a půl jejího života a připravovala se na to, že zemře. A když k tomu dojde, nedaly jsme jí možnost ještě ji vidět a rozloučit se, i když by ji nejspíš odmítla.

Rozhodly jsme prostě za ni. Nechaly jsme ji radši spát, a když vstávala do školy, bylo už v pokoji všechno uklizené a babi pryč. A Silvinka šla do školy… doma zůstala až ten další den. Jako by sebedůležitější písemka/vystoupení/program znamenaly víc, než smrt blízkého. Možná jsme jen po tom všem už prostě neměly sílu vysvětlovat, co se stalo. A chtěly mít tu nejtěžší část už za sebou. Ale tohle bych změnila určitě.

7/ Vyfotila bych si babi i po smrti. Možná ne celou, ale třeba detail rukou, prostě něco důvěrně blízkého. A chtěla bych otevřít rakev. Asi ne přímo na pohřbu, ale před ním, v ústraní.

Musím přiznat, že mám s rakví jeden problém – při obřadu v té záplavě květin a věnců mi připadá hrozně maličká a vždycky mám pocit, že se tam ten člověk nemůže vejít, že je tam namačkaný. Chtěla bych jen vidět a ujistit se, že je „v pořádku“ a připravený na poslední cestu. Jsem i loučící se typ a raději říkám sbohem osobně. Vždycky jsem ale respektovala ostatní, kteří nedokážou snést pohled na mrtvého, i za cenu vlastního mizerného pocitu.

PROČ TI TO TEĎ VŠECHNO PÍŠU?

Vím, že nejsem sama, kdo se potýká a bude potýkat s podobnými situacemi, které v tu chvíli nedokáže změnit. Buď si je v tu chvíli neuvědomíš, nebo jsi stejně jako já tenkrát v zajetí předsudků, strachu z reakce okolí a ohledů na ostatní, ze kterého se pod tíží situace nedokážeš vymanit. Jenže tentokrát už další šanci nedostaneš.

Proto je dobré ujasnit si tohle všechno zavčasu. Nedá se na to dostatečně připravit, ale nebudeš potom tak zaskočený/á. A věřím, že když se dokážeš rozloučit tak, jak cítíš, že potřebuješ, významně ti to uleví později v době zármutku. Výčitky svědomí a myšlenky „co by, kdyby…“ ho totiž ještě mnohem víc prohloubí.

Prostě se nenuť do ničeho, na co se necítíš (například jít k otevřené rakvi, i když nechceš, jen proto, že “je to u vás tradice”, “všichni ostatní tam jdou”, “ještě by si mysleli, že jsem ho/ji neměl rád“…). Ale zároveň nenech tvůj strach z toho, co přichází, rozhodovat za tebe a potlačit to, co uvnitř cítíš za správné, co ti dává smysl, co v tuhle chvíli potřebuješ, i když se toho bojíš, stydíš se, nepřipadá ti to úplně vhodné atd. (projevit city před cizími lidmi, zazpívat, udělat si fotku na památku, promluvit při posledním rozloučení, poprosit pracovníky pohřebního ústavu, aby ti rakev otevřeli stranou před obřadem a umožnili rozloučit se nebo zesnulému ještě vsunout do ruky/kapsy “něco na cestu” – vzkaz, oblíbený předmět…).

Neboj se ani v tuhle dobu být sám/sama sebou. Věřím, že najdeš tu správnou cestu, jak pro tebe, tak pro toho, koho na ní doprovázíš.

S láskou Lenka