O smrti a umírání

Babička nespinká… děti nepotřebují, abychom jim o smrti lhali

„Honzíku, když už jsem pro tebe dneska přišla do školky dřív, co budeme dělat, až nakoupíme?“ Stojím zrovna před obchodem a po kapsách batohu hledám pětikorunu do nákupního košíku. A protože ji jako na potvoru nemůžu najít, stávám se nechtěným posluchačem rozhovoru maminky se synkem.

„Půjdeme za babičkou do nemocnice!“ rozzáří se asi pětiletý klučina. „Mám pro ni obrázek, aby jí bylo líp,“ začně něco honem vytahovat z kapsy. Maminka ho ale zastaví.

„Vždyť jsme ti s tátou říkali, že za ní nemůžeme, že spinká…“

„A kdy se probudí? Takhle dlouho ještě nespala…“ Klučík začal počítat na prstech. „Už spí tak pět dní. To je divný. To nespí ani táta.“

„Babička už se nevzbudí,“ snaží se maminka odpovědět, ale zlomí se jí hlas. Zvednu k nim oči. Paní je celá v černém a viditelně se v tom necítí dobře. Rozmazaná řasenka napovídá, že plakala. Možná jde z pohřbu?

Honzík vypadá zmateně, ale nevzdává se: „Tak já jí dám ten obrázek a zazpívám jí písničku, co jsme se učili ve školce. Ta je veselá, bude se jí líbit. A třeba vstane!“

Maminka začíná být nervózní. A klučina nepřestává. „Musíme babičku vzbudit. Péťa říkal, že když někdo moc dlouho spí, tak umře, a že to je pak špatný. Mami, babička umře?“

„Ale jdi, proč by umírala, prostě spinká. Víš, jak spadla… Zlomila si nohu a to bolí. Tak radši spí, aby ji to tolik nebolelo.“

„Jak může spát, když ji bolí noha? Já nespím, když mě bolí bříško. Nejde to.“

„No, tak babičce to jde…“

„A kdy za ní půjdeme? Slíbil jsem jí ten obrázek.“

„Možná někdy jindy,“ uhýbá maminka a táhne kloučka k autu.

„Tak zítra?“

„Zítra už budeš ve školce zase spinkat. A potom máš kroužek.“

„Jááá neeechciii spinkaaat!“ rozječí se Honzík přes celé parkoviště a maminka se ho honem snaží nacpat do auta a zmizet.

„Nevím, co ti to zase přelítlo přes nos. Takový scény! Přestaň si vymýšlet! Vždyť jsi tam vždycky spinkal rád, a teď vyvádíš i doma…“ spustí paní unaveně a za chlapečkova řevu rychle odjíždí.

Zůstávám chvíli stát a přemýšlím. Myslím, že tuším, proč Honzík najednou nechce spinkat…

Malé „laskavé“ lži…

Děti jsou tak křehké a nevinné. Od chvíle, kdy je poprvé sevřeme v náručí, máme potřebu je chránit před vším zlým. Před vším, co by jim mohlo ublížit. Přejeme si, aby jim jejich radost a bezstarostnost zůstala co nejdéle. A také nechceme, aby byly smutné.

A tak jim některé věci neřekneme. Co když je naše malé milosrdné lži ale nechrání? Co když je připravují o důležitou schopnost do jejich života?

Říkáte dětem, že Ferda jen spinká, když jim umře křeček? Splachujete mrtvé rybičky tajně do záchodu a honem sháníte stejné, aby to prcek nepoznal? Nebo mu vyprávíte, jak se rybička trubkami vydala hledat další kamarády? Vyhazujete rozbité hračky nebo roztrhané oblíbené kousky oblečení tak, aby to děti neviděly, a zamluvíte to poznámkou „beztak je někde zašantročený…“?

Na první pohled to vypadá jemně a šetrně. Chráníme tím přece děti před tím, aby nebyly smutné a netrápily se. Ale zapomínáme na to, že smutek a ztráty k životu prostě patří. A že jediný způsob, jak se naučit ztrátu oplakat, smířit se s ní a jít dál, je dovolit si smutkem projít.

Ve skutečnosti totiž touhle milosrdnou lží chráníme sami sebe. To my neumíme unést jejich smutek a bolest. Ne proto, že jsme slabí. Ale proto, že my sami se smutku bojíme. Protože ani nám nebylo dovoleno si jej prožít.

Celé dětství (a v dospělosti už vůbec) nám až na výjimky nikdo nepotvrdil naše právo na smutek. Nikdo nám nikdy neřekl: Jsi z toho smutná/ý, viď. To je v pořádku. Rozumím tomu. Taky někdy jsem.

(zdroj: Nevýchova)

Smrt je ale něco jiného, než rozbitá hračka…

…možná si říkáte. V něčem ano, ale minimálně jedno mají společné – pocit ztráty a smutku. A když ocituju ještě jednu myšlenku z webu Nevýchovy ohledně důležitosti dětského smutku:

…Zatajili jsme dětem smutek, aby je nebolel, i za cenu lží. Jen ať mají hezký dětství a nemají žádné starosti v makovičkách, trápení ještě bude dost, až vyrostou.

A uniká nám, že až jim bude osmnáct, nestane se lusknutím prstu, že budou na trápení připravené.

Co si počnou, když jsme je celé dětství učili – neplakej, nebuď smutná, nevyhodíme to, nerozbije se to, nikdo neumře, všichni tu budou pořád šťastní a veselí… Nezaskočí je realita?

Naučme je to teď.

Teď máme příležitost nechat je prožít si svůj smutek nad rozbitou hračkou v bezpečném prostředí s mámou a tátou. A naučit je, že smutná událost občas přijde. Opláče se, někdy i ořve, a smutek odezní.

Teď máme příležitost být s nimi, když jsou smutné. A odpovědět jim na všechny otázky, když se budou ptát – třeba proč už to tričko nechci zašívat a kam teď rybičku dáme, když umřela.

Teď máme příležitost nenechat je se v tom plácat, říct pravdu a zůstat jim nablízku…

Jak ale s dětmi o ztrátě, smutku a smrti mluvit?

Řeknu to úplně jednoduše: upřímně. Děti nepotřebují žádné milosrdné lži, ani dlouhé abstraktní přednášky. Potřebují bezpečný prostor k pochopení události, zodpovězení svých otázek, projevení svých pocitů a jejich uznání.

Pokud dětem nelžeme a zbytečně nemlžíme, pak obzvláště ty malé umí (pro nás překvapivě) přijmout smrt způsobem, který pro ně není destruktivní.

Je dobře, když se děti k tématu smrti dostanou poprvé zcela přirozeně a ze své vlastní iniciativy. Třeba když na procházce narazí na mrtvou včelku, myšku, ptáčka… Od určitého vývojového stupně se samy začnou zajímat, co se to vlastně děje.

Proč ten ptáček nelítá? Proč děda najednou jenom leží v posteli? K čemu je ta hadička, co kouká babičce z pod peřiny? Mami, a ty taky umřeš?

Většinou máme z těchhle všetečných otázek dětí strach. Nevíme, co jim na to odpovědět. „Jak moc“ jim můžeme říct. A tak často utíkáme právě k těm milosrdným lžím. Zapomínáme, že děti vůbec nejsou hloupé. Že vnímají i víc, než jen význam našich slov. Že jako houby nasávají i tón našeho hlasu, výraz tváře, naše pocity, celou atmosféru rozhovoru. Všechno to, co je za tím, co říkáme, skryto.

Buďte proto vůči dětem otevření už v těchto chvílích. A jejich otázky berte spíš jako ukazatele toho, že jsou na odpověď připraveny. Vždyť jim nemusíte říct rovnou všechno, co o smrti sami víte. Je to spíš o tom říct dítěti všechno, co v tu chvíli potřebuje vědět. 

Dávkujte odpovědi spíš stručně a úměrně věku. Nechte dítě, ať vás svými otázkami samo naviguje. Možná nakonec zjistíte, že mu stačí mnohem méně informací, než byste čekali.

Mami, proč ten ptáček nelítá? Některému dítku bude stačit odpověď, že ptáček už nežije. Jiné (nebo jindy) se bude zajímat i o to, co to znamená, co se mu stalo, a co s ním teď bude dál. Některé děti jsou z toho smutné. Některé mu chtějí udělat hrobeček, nebo se s ním nějak rozloučit. Jiné ho chtějí prozkoumat. Někdo si zase vzpomene na člena rodiny, který už tu není.

Nespěchejte s odpovědí a nechte se vést. Možná vám dětský pohled na svět, ještě nezatížený našimi strachy, očekáváními, předsudky a zvyky, ukáže úplně jiný způsob, jak o smrti přemýšlet. Ony totiž věci vidí a pojmenovávají tak, jak jsou.

Mějte oči i srdce otevřené.

S láskou Lenka

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *