Cesta k sobě

Brýlaté holce

Čím jsem starší, s o to větší láskou vzpomínám na ošklivou brýlatou holku s vlasy na hříbka a srdcem plným snů. Na to, jak se jí za silnými skly brýlí oči rozzářily, jakmile vstoupila do lesa. Jak si bez bázně lehla do vysoké trávy a pozorovala oblaka, která se táhla po obloze jako podivná divoká zvířata. Jak do rukou s láskou brala všelijakou havěť. Jak jí bylo jedno, jestli někam zapadá a co si o ní ostatní myslí. Na to, jak popsala a pokreslila stohy papírků a s jakým nadšením svá díla sdílela s ostatními. Na všechny ty domečky pro lesní skřítky, které s přáteli s obrovskou láskou, pečlivostí a citem pro detail postavila…

Chybíš mi… 

Už je to dlouho, co jsem tě v zrcadle naposledy viděla. Těžké brýle nahradily kontaktní čočky, vlasy střídavě rostly a krátily se a zase rostly, do lesa to bylo daleko, papírky prořídly a přátelé se rozprchli do světa. Sny ustoupily povinnostem a touhu po svobodě vystřídala touha někam patřit, zapadnout. Nové škatulky ale nějak nepasovaly, ať ses snažila ohnout a zformovat sebevíc…

Radost ze života a obyčejného bytí vystřídala úzkost z něj. Strach být, ale i strach z toho, že všechno jednou pomine. Den za dnem ses pomaličku vytrácela a žena, která ji nahradila, je úplně cizí. Cizí sama sobě. 

Má pocit, že svému životu vůbec nerozumí. Že se úplně ztratila v cizích domněnkách, jaká má „správně“ být. Jak vypadat. Jak se chovat. O co se zajímat. Čemu se věnovat. Myslela si, že když změní tohle a támhleto, bude to jiné. Už nebude ta ošklivá. Ta moc chytrá. Ta moc hodná. Ta divná. Svět ji přijme. A pak se bude moct přijmout i ona sama. Myslela si, že potom se konečně najde. A dlouho nevnímala, že je to vlastně naopak. Že se vzdaluje a postupně se ztrácí… všem kolem… tobě… sobě…

Vím, že tam někde jsi a čekáš. A někdy slyším tvé nesmělé volání. Nepřestávej s ním, prosím. Zase tě najdu, slibuju…

 

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *