Dědovi

Dneska máš narozeniny. A je to už 20 let, co ti můžeme popřát jen v našich srdcích. A 20 let, po které neustále přemýšlím, co že mi to ta tvoje smrt vlastně přinesla, co mi měla dovolit prožít a co mě měla naučit.

Tvá smrt pro mě byla těžká a zasáhla mě do té doby naprosto nepředstavitelnou silou. Hluboce ovlivnila můj další život, můj svět a celé mé prožívání. A když se teď dívám s už poměrně velkým časovým odstupem zpátky, zjišťuju, že tiše a nenápadně zasela drobná a neviditelná semínka, která potřebovala svůj čas a mé další odžité zkušenosti k tomu, aby mohla vyklíčit a růst. S úžasem a pokorou teď pozoruju i každičký krok, kterým se vyvíjí a mění způsob toho, jak se s ní vypořádávám.

První velikou lekcí, kterou mi tvá smrt přinesla, bylo uvědomění si pomíjivosti všeho a všech okolo nás. I když mě smrt fascinovala a nějakým způsobem přitahovala už odmalička, byla tenkrát v mých představách pořád jen čímsi neurčitým a vzdáleným. Něčím, co se mě přece ještě dlouho nebude týkat. Něčím, na co je ještě čas začít se zabývat. Něčím, co přijde “až jednou”…

A tak i když tě mamka jednoho dne odvedla do nemocnice se zdrcující diagnózou, vůbec mě nenapadlo, že to už zítra může být jinak. Že už tu nebudeš. I když noc byla krušná a dolehl na mě obrovský strach z toho neznáma, do kterého jsme mířili, pořád jsem žila v tom, že máme ještě čas. Spoustu času.

Než jsem ubrečená nad ránem konečně usnula, plánovala jsem, jak za tebou druhý den zajdu. Jak tě obejmu a zašuškám ti, že na to nejsi sám, že to zase bude dobrý. Že to spolu zvládneme. Jak si tě po nezbytných vyšetřeních vezmeme domů a budeme o tebe pečovat. Nemohla jsem tenkrát být dál od pravdy.

Když nás druhý den ráno vzbudil telefon a v něm plačící babi, bylo to jako zlý sen. Najednou jsi nebyl. Jako lusknutím prstu. Byl jsi mrtvý, ležel jsi někde v márnici, kam mě k tobě nepustí, a ke vší té bolesti mě neskutečně sžíralo, že jsem za tebou nepřišla. Že jsem ti nic neřekla, nerozloučila se. Že jsem tě v tom nechala samotného.

Dlouhé roky pro mě tvoje smrt znamenala právě tenhle políček. Výčitky. Vinu. Pocit, že jsem tě zklamala. Bolest, že jsi umíral sám v prostředí, kterého ses odmalička nepředstavitelně bál. Moje hlava z toho dokonce dokázala udělat příčinu smrti. Byla jsem přesvědčená, že jsi tam prostě zemřel strachy. Tolik jsem se soustředila na to, kde a jak jsi zemřel, že jsem neviděla tu druhou stranu mince. To, jak jsi do té osudné noci žil.

Trvalo mi skoro 20 let, než mi došlo, že jsi možná zemřel tam, kde jsi nechtěl, ale právě díky tomu jsi mohl dožívat tak, jak to pro tebe bylo důležité. Byl jsi prostě doma, luštil své milované křížovky, koukal na Walkera a Tak jde čas a pouštěl sis dechovku. Ano, roky jsi měl bolesti větší, než bylo nutné, a žil jsi v nejistotě toho, co se s tebou děje. Ale ty jsi o tu jistotu ani nestál.

Nechtěl jsi vědět, že máš rakovinu. Nechtěl jsi dostat přidělený čas, který ti ještě zbývá, abys ho pak odpočítával nekonečným čekáním po ambulancích, nemocničních pokojích a chodbách. Nechtěl ses trmácet z vyšetření na vyšetření, podstupovat různé léčby a čekat na výsledky, zda zabraly, či ne. A kdyby nezabraly, nechtěl bys být pacientem s nálepkou “terminální hospitalizace”.

Lékaři a nemocnice tě děsili mnohem víc, než to, že můžeš zemřít. Možná by ti život dokázali o nějaký ten měsíc či rok prodloužit, ale cena, kterou bys za to zaplatil, by pro tebe byla nepředstavitelně vysoká. Myslím, že by ti ta hrůza za to nestála. Tys byl přesně ten typ člověka, kdo si raději zvolí Kvalitu nad kvantitou. Život možná kratší, ale naplněný tím, co má rád. Tím, co je pro něj důležité. Dnes už mají lidé ve tvé situaci možnost volby a hospicové služby nesrovnatelně dostupnější, ale tenkrát bylo všechno ještě o dost jinak. A tak to život nakonec zařídil sám.

Tvé letošní narozeniny tak konečně pro mě nejsou tak bolavé, jako bývaly ty předchozí. Truchlím pro tebe a vždycky budu. Zase ti donesu na hrob žaludy a v noci si chvíli popláču. Ale letos se na všechno konečně dokážu dívat i z trochu jiného úhlu. Tak krásné narozeniny, ty můj milovanej Vochomůrko ♥