Cesta k sobě,  O smrti a umírání,  Rituály,  Zármutek

Dušičky na duši

Památka zesnulých je už skoro týden za námi, na hřbitovy už neproudí takové davy lidí a rozjitřené emoce se zase začínají zklidňovat. Zkusil/a ses někdy zamyslet nad tím, proč vlastně na Dušičky na hřbitov zamíříš taky? K čemu je vlastně dušičkové období dobré, a jak jinak ho ještě můžeš využít?

POVINNOST, REBELIE, NEBO OSOBNÍ ZÁLEŽITOST?

Dušičkové období nám dává příležitost zastavit se a zavzpomínat na ty, kteří tu s námi už nejsou. Otevřít pomyslné dveře do místa hluboko v sobě, kde nosíme jejich příběh.

Jako malá jsem tu atmosféru milovala. Vnímala jsem ji ještě jinak, nezkresleně. S radostí jsem s babičkou chystala podzimní výzdobu na hrob, užívala jsem si hřejivých světýlek svíček a setkání a jako houba jsem nasávala rodinné historky a vzpomínky.

Čím jsem byla starší, tím víc jsem začínala vnímat i další aspekty.

“Už jste byli na hřbitově? Ne? To tam musíte zítra zajít… Jak – nemáte věnec? Majka dělala pět velikejch a ještě takový košíky k tomu, a k Novákům už se na hrob ani nic nevejde… tak zajdi ostříhat větvičky, nebo kupte nějakej velkej, z těch dražších, a do víkendu tam musí od všech bejt, ať to vypadá a nejsme poslední… vždyť jsme po dědovi zdědili barák, víš, jak by nás pomluvili?” rozčiluje se do telefonu paní ve frontě u kasy.


O pár desítek metrů dál se na kraji květinářství hádá manželský pár nad kýčovitou soškou plačícího andělíčka.

“Jaruš, babička na takový blbosti nikdy nebyla, já bych jí vzal tady ty karafiáty, ty měla ráda…”

“Prosím tě, karafiáty! Ty se dávaly za komančů k MDŽ! A můžeme je dát na hrob kdykoliv. Holky z práce tydlety andělíčky na hrobě mají a každej jim je obdivuje!”

“Nebo ještě měla ráda gerbery…”

“Ježiš, ty to vůbec nechápeš! Nemůžu jí tam dát zrovna na Dušičky OBYČEJNOU kytku! Vždyť se na ten hrob půjdou všichni kouknout…”

Povzbudivě se na pána usměju a on jen nešťastně pokrčí rameny. Jdu radši dál, protože je mi z toho smutno….


“Já na Dušičky zásadně nikam nechodím. To je jako ten pitomej Valentýn, co nám pořád cpou Američani. Nikdo mi nebude diktovat, co mám kterej den dělat. Zapálit svíčku přece můžu kdykoliv chci,” prohlašuje každý rok jedna známá. Tenhle přístup by mohl být jedním z těch zdravějších a užitečnějších, protože vystihuje důležitou podstatu – nedělat to jenom z povinnosti, ale protože to tak cítíme… nebýt ovšem toho, že je potom smutná, protože ji to na ten hřbitov stejně táhne a potlačuje v sobě potřebu dát světu, svým blízkým, i sama sobě vědět, že nezapomněla.  

DĚLEJ TO PRO SEBE

Dnešní doba nás nutí i vnitřní a ryze osobní proces vzpomínání materializovat a manifestovat navenek. Dát světu najevo, že děláme, “co se má”. A svět nám na oplátku nabízí rychlá a snadná řešení bez přemýšlení. S dostatečným předstihem se na nás všude valí záplavy kahánků, věnců, živých i umělých květin. Stačí koupit, cestou z práce “splnit povinnost”, a potom ideálně myšlenky na pomíjivost života zase zatlačit někam stranou.

Vztah s našimi blízkými zesnulými se nedá vtěsnat do tohohle jednoho dne. Ten den je však tradicí, která spojuje celou naši společnost a dává nám možnost tohle všechno procítit, pokud si to dovolíme. Dnes často opomíjené tradice a rituály měly v životě člověka vždy důležitou funkci. Umožňují nám zastavit se, uvědomit si a prožít důležité milníky v životě a oslavit jej.

HLEDEJ HLUBŠÍ VÝZNAM

Náš vztah k zesnulým je čistě osobní téma, které se každého z nás hluboce dotýká. Zapomeň proto na povinnost a hledej způsob vzpomínání, který ti bude dávat smysl.

Zkus přejít přeplněné obchody a ponoř se do světa fantazie a asociace. S láskou se projdi vzpomínkami na tvé blízké a určitě najdeš to správné vyjádření.

Měli jste nějaké oblíbené místo, kam jste spolu chodili? Můžeš tam třeba natrhat kytici na hrob, nebo odtud donést nějaký pěkný kamínek, šišku, ulitu, kousek kůry, barevný podzimní list…

Vařila ti babička jako prckovi s láskou šípkový čaj, když jsi byl/a nemocný/á? Můžeš šípky nechat vévodit podzimní výzdobě, věnci, nebo je jen tak umístit do vázy…

Učil tě táta házet do rybníka parádní žabky? Najdi mu nějaký krásný “placák” a třeba ho i vyzdob obrázkem, nebo mu na jeho spodní stranu napiš nějaký vzkaz…

Měla teta ráda ptáčky? Umísti k hrobu malé krmítko a choď do něj pro ně sypat zrníčka…

Milovala tvoje kamarádka svobodu a vítr ve vlasech? Můžeš k hrobu zavěsit třeba malou zvonkohru…

Byl děda vášnivý kuřák? Zastrč mu za lucerničku nebo do hlíny jeho oblíbenou cigaretu.

Zamysli se i nad přáním a osobností zesnulého. Neměl rád formality a myšlenka, že by mu někdo nosil na hrob květiny, ho vždycky rozčílila? Dopřej mu klid a třeba jen doma za něj zapalte svíčku a s láskou vzpomínejte. Není důležité, jestli je to vidět, ale to, co se odehrává v tobě – jestli na něj myslíš a respektuješ ho.

TVOŘTE SPOLU

Zkus zapojit celou rodinu. (Nejen) dušičkové vzpomínkové tvoření vás může velmi obohatit a sblížit napříč generacemi. Sdílení vzpomínek vám ukáže, že netruchlíte sami, a můžete se společně zasmát, nebo si i poplakat. Dětem tak umožníš seznámit se s tím, jací byli jejich předci, ale i s tématem smrti, a umožníš jim aktivně pracovat se svými emocemi a vzpomínkami.

HŘBITOV NENÍ VŠECHNO

Zavzpomínat (a to kdykoliv v roce) ale nemusíš jenom na hřbitově. Zkus třeba uspořádat rodinné promítání fotek a videí, vytvořit vzpomínkovou knihu nebo krabici. Upeč si vaši oblíbenou buchtu z dětství nebo uvař slavnostní oběd podle babiččina receptu. Zahraj si s dědovým oblíbeným balíčkem karet. Vezmi si do divadla kabelku po mamince. Vystav si fotografie zesnulého a jeho oblíbené věci, které jste si nechali na památku, a vytvoř si tak takový malý dočasný oltáříkDaruj jeho jménem na nějakou dobrou věc. Udělej jeden den něco tak, jak by to udělal on. Udělej si výlet na místo, které měl rád. Navštiv jeho staré přátele a zavzpomínejte spolu…

Můj tip navíc:

Období kolem Dušiček můžeš využít i k lehčímu navázání rozhovorů o vašich přáních a představách o konci života. V době, kdy celá rodina přemýšlí o tom, co měl dědeček rád, a co by nejlépe uctilo jeho památku, je totiž o dost jednodušší přijít s větou “Třeba já bych to jednou chtěl/a takhle…”.


Neboj se dát svému vzpomínání smysl a svobodu. Bude ti potom lehčeji na duši.

S láskou, Lenka ♥

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *