Odedávna mělo období truchlení v životě člověka svou důležitou roli. Smrt byla vnímána jako důležitý životní mezník jak pro zesnulého, tak pro pozůstalé. V době umírání tak započínala řada různých rituálů, které měly v zásadě dva základní úkoly – pomoci umírajícímu rozloučit se dobře se svým životem a dopřát pozůstalým čas a prostor, aby se mohli vypořádat se ztrátou a vstoupili do další životní kapitoly – aby se naučili pokračovat dál bez zemřelého.

Napříč různými kulturami byli nejbližší pozůstalí po určitou dobu nějakým způsobem hájeni. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že se na nějaký čas stáhli ze společenského dění, nebo že pláčou i na veřejnosti – naopak to některé kultury a doby vyžadovaly. Svůj hluboký zármutek lidé navenek vyjadřovali různými způsoby – někde si truchlící stříhali vlasy, jinde si zase oblékali zvláštní oblečení nebo používali doplňky s jasným významem (např. černá páska přes rukáv košile).

Dnešní doba ale smrt jaksi vytěsnila z našich životů. Drtivá většina lidí umírá skrytá za zdmi nemocnic a ani bolest pozůstalých nedostává moc prostoru. Nejbližší příbuzní dostanou v práci den volna na vyřízení pohřbu a druhý na účast na něm, a tím jako by povolení smutnit končilo. Jsme hození zpátky do pracovního procesu a rychlého životního tempa bez ohledu na to, že se nám čas podivně zastavil a systém hodnot úplně převrátil. Místo bezpečného prostoru a podpůrného prostředí během toho nejtěžšího období nám obvoďák automaticky předepíše léky na uklidnění, “abychom mohli fungovat normálně”.

Sama jsem poznala, jak je v době truchlení důležité a hojivé mít možnost svou bolest a své pocity nějak vyjádřit. Všímám si, že pro spoustu lidí (a ne jenom žen) nejsou šperky a doplňky pouhou bezvýznamnou ozdobou, ale také jakýmsi kreativním vyjádřením vlastního já. A tak mi v hlavě dlouho zrál nápad tyhle dvě oblasti spojit právě pro tyhle duše, které si je vybírají vědomě.