Jak být nablízku doprovázejícímu příteli

Období, kdy pečujeme o druhého, bývá spojeno s určitou mírou izolace od běžného života a okolního světa. A pokud se navíc dny našeho blízkého nezadržitelně krátí, je tento pocit pro pečujícího o to víc bolestnější. Pečující lidé se často cítí být izolováni a vytrženi z běžného života. Tak těžká situace, jakou je blízkost smrti člena rodiny, však zaskočí i jejich okolí, a to často neví, jak správně reagovat, a tak se raději stáhne.

Jako doprovázející jsem se s pocitem osamění potýkala celkem hodně.  Babiččin odchod po velmi těžké mrtvici se navzdory hodně nepříjemné prognóze protáhl z několika dní – týdnů na neuvěřitelný rok a půl.

Její stav vyžadoval mou péči a dostupnost takzvaně 24/7. Byla na mě zvyklá, cizí lidé ji rozrušovali a i pro její překážku v podobě minimální možnosti komunikace pro mě bylo těžké odejít byť jen nakoupit a nechat ji s někým jiným.

Rychle jsme si vytvořily vlastní denní rituály a svůj způsob komunikace. Domlouvaly jsme se mnohdy jen sotva postřehnutelnými gesty a výrazy tváře. Zlobila se, když jí nikdo nerozuměl. Nechápala, že má mrtvicí řečové centrum těžce poškozené, a že to, co říká, zní úplně jinak než myšlenka v její hlavě. Její jediná srozumitelná slova byla „Ježíši“, když ji něco rozzlobilo, nebo se lekla, „jedeš“ na kocoura, když ho nechtěla u sebe v posteli a „au“. Jinak byste snad lépe rozuměli Číňanovi.

Tudíž jsem už tak málo častá pozvání přátel na různé akce a posezení začala odmítat. To logicky vedlo k tomu, že mě zvát přestali. Ti, kteří se mnou ještě byli nějak v kontaktu, se mi postupně přestali ozývat. Od mnohých z nich jsem se později dozvěděla, že v tu dobu prostě nevěděli, jak se se mnou bavit, co mi říct, a jestli by mi mohli nějak pomoci. Někteří se zase svým způsobem báli přijít k nám domů a setkat se s atmosférou blížící se smrti tváří v tvář. Jiní si zase mé odmítnutí brali osobně.

Tenkrát mě to hrozně mrzelo, ale na druhou stranu jsem se i já sama bála udělat krok směrem k nim. Ochromoval mě pocit, že teď jim nemám co dát, že se s nimi nemám o čem bavit, kromě příhod a trablů s babi a mých strachů z toho, co přijde. Bála jsem se, že mě odmítnou. A zároveň mi v tu chvíli přišly běžné záležitosti, které všichni řešili, tak hrozně nepodstatné… vždyť jim nejde o život, sakra!

A tak jsem se částečně dobrovolně takhle izolovala. Na holky z hospicu a potom i z pečovatelské služby jsem každý den čekala jako na smilování a už ve dveřích jsem je zavalila vodopádem slov. A ta se ze mě sypala celou dobu, co tu byly. Musely to se mnou mít těžké. Ale to obyčejné vypovídání se mi vždycky neskutečně ulevilo.

I díky této zkušenosti bych byla ráda, aby ostatní doprovázející nemuseli takový pocit samoty a izolace od běžného života zažívat tak intenzivně. Je totiž důležité nebýt na to sám. Proto bych ráda poslala dál několik tipů, jak můžeš své přátele v této situaci podpořit a dát jim pocit, že nejsou sami.

Známé přísloví říká, že v nouzi poznáš přítele. A je to fakt. Za sebe můžu říct, že mi tahle zkušenost dokonale ukázala kvality lidí kolem mě. Našli se přátelé, na které jsem věděla, že se mohu kdykoliv obrátit, a i když jsem toho nevyužila, ten pocit mě posílil. A ukázalo se i to, kdo jenom ze slušnosti prohodil pár prázdných slov, která nemyslel vážně, a kdo mě úplně vypustil z myšlenek. Proto

dobře zvaž, jestli chceš opravdu pomoct, nebo je tvůj zájem jenom „pro formu“. I když si to nemyslíš, je to znát, a plané sliby a prázdné fráze v tuto chvíli spíše zraňují, než aby ulevily.

JAK TEDY MŮŽEŠ SVÉMU PEČUJÍCÍMU PŘÍTELI POMOCT?

NEVYHÝBEJ SE MU

Pokud má možnost alespoň na chvíli odejít, zkuste třeba navázat na to, co vás pojilo a zajděte spolu nakoupit, na kávu, do čajovny, zaběhat si, zacvičit, vyvenčit spolu psy, s dětmi na hřiště…

Případné odmítnutí si neber osobně, pro někoho je opravdu těžké svého blízkého opustit, i kdyby to mělo být třeba jen na půl hodiny. Dej najevo své pochopení a nabídku nech otevřenou a čas od času ji zkus připomenout.

Ne u každého je odchod z tohoto světa otázkou dnů a týdnů, ale mohou to být i dlouhé měsíce. A jak pečujícímu postupně dochází síly, může svůj názor přehodnotit a i krátkodobá změna prostředí a činnosti mu pomůže znovu načerpat energii.

Ne každý má možnost nebo je ochotný od umírajícího třeba jen na chvilku odejít. V tom případě příteli zatelefonuj, jak se mu daří, pošli mu povzbuzující SMSku nebo e-mail, případně dopis/pohlednici, ať ví, že na něj myslíš. Můžeš za ním zajít na návštěvu a přinést s sebou třeba něco dobrého. Nebo poslat květiny nebo malý dáreček pro radost s milým vzkazem.

NASLOUCHEJ, NEBOJ SE PROJEVIT SOUCIT, UMOŽNI PŘÍTELI VYJÁDŘIT SVÉ POCITY

Hned na začátku odežeň myšlenku, že pečující o tvé projevy soucitu určitě nestojí. Často tomu bývá právě naopak. Celé dny se snaží být pro své okolí tím silným, o kterého se umírající může opřít, a to člověka vnitřně velmi vyčerpá. To, že ho vyslechneš, povzbudíš ho, a to, že se může vypovídat a vyplakat, je pro něj velmi důležité.

Při konverzaci však nelži a vyhýbej se frázím typu Vím, jak ti je. Vím, co prožíváš. To znám. Rozumím ti.

Obzvlášť, když jsi stejnou situaci neprožil/a, mohou spíše zraňovat a způsobí, že se tvůj přítel před dalším sdílením svých pocitů uzavře. Buď raději přímý/á : Nevím, co ti na to mám říct. Ale myslím na tebe/jsem tu pro tebe.

NEBOJ SE NABÍDNOUT SVOU POMOC

Pro minimalizaci nedorozumění si ale nejdříve jasně rozmysli, kde jsou tvoje hranice ochoty pomoci, zvaž svůj vlastní program a svou nabídku pomoci co nejvíce konkretizuj. Mnohem více než neurčité „Můžu ti třeba někdy dojít nakoupit…“ totiž pečujícímu, který má hlavu plnou úplně jiných myšlenek než zakomponování tvé potencionální nabídky do svého programu, pomůže „V pátek pojedu na velký nákup, jestli chceš, napiš mi seznam a nakoupím i tobě, co ty na to?“

I když přítel tvé nabídky nevyužije, pomůže mu vědomí, že se má v případě potřeby na koho obrátit. Pomoci může i obyčejné (ale vážně myšlené!) povzbuzení třeba prostřednictvím zprávy : Jsem tu, kdybys něco potřeboval. Zavolej klidně i v noci.

PLÁN POMOCI

Pro ulehčení a zjednodušení situace doporučuji vytvořit si alespoň jednoduchý plán a ujasnit si v něm základní body :

• jak/s čím/v čem mohu pomoci? („vrba“, nákup, hlídání dětí, venčení psa, vaření, pomoc s úklidem/domácností, finanční pomoc, doprava k lékaři, odreagování, „přítel na telefonu“ atd.)
• bude pomoc jednorázová, pravidelná, nebo na požádání? (pohlídám děti jednou/každou sobotu/když bude potřeba)
• kdy mohu pomoci? (kdykoliv, v určitou denní dobu, v týdnu/o víkendu, každé pondělí atd.)

Svůj plán nebo seznam toho, s čím a kdy by potřeboval pomoci, si může sepsat i pečující, a můžete se spolu podívat, co byste společně zvládli.

Nemusíš se cítit provinile, pokud není ve tvých možnostech žádná obrovská pomoc. Tyhle chvíle totiž nejsou o velikosti gest, ale o tom, že jsi tu, a jsi dobrým přítelem i v těžké a bolavé situaci.

Více než dovezený nákup totiž pečujícího hřeje pocit, že není tak sám a opuštěný, jak si myslel.

S láskou Lenka