Cesta k sobě

Jak jsem bez podprsenky našla sama sebe

Nosíš podprsenku? Já tu poslední odložila před snad už 5 lety. Tehdy to začalo z ryze praktických důvodů, ale dneska mě článek Jany Rosy o svobodě pro prsa přiměl k tomu, abych nad tím trochu víc zapřemýšlela. A překvapilo mě, že takový drobný krok může mít obrovský dopad. Odložením podprsenky totiž nenašla svobodu jenom moje prsa, ale i já sama. A spolu s ní se pomaličku začal měnit i můj vztah k sobě samé a k vlastnímu tělu.

Puberťácké trampoty

Jako puberťačka jsem svá prsa nedočkavě vyhlížela. Myslela jsem, že na mě matka příroda nějak zapomněla. Většině spolužaček už se pod tričkem rýsovaly úhledné kopečky, některým dokonce pořádné kopce, a já pořád nic. Ošklivá, brejlatá, a teď ještě úplně plochá, to je konec.

I když jsem vnímala i negativa, které v pubertálním kolektivu majitelky většího poprsí doprovázely, být na opačném konci taky nebylo zrovna příjemné. Možná to znáš – narážky na lentilky pod kobercem, prsa po tatínkovi, plochou dráhu atd., pochybnosti o sobě, své hodnotě i o tom, jestli se mnou není něco špatně. Popravdě jsem ráda, že mám tohle období už dávno za sebou.

Nakonec se ale hormony přihlásily ke slovu a něco se začalo dít i u mě. Po počátečním nadšení přišlo jakési rozčarování. To, co mi narostlo, bylo pro mě divné. Malé, placaté, do špičky a tak nějak rozjeté do stran. Vůbec to neodpovídalo všem těm ideálům, které se na nás valily ze všech těch Bravíček, reklam, filmů, hudebních klipů a pánských časopisů, které zákeřně vykukovaly z trafik na každém rohu. To nemůžu mít normální aspoň ty prsa?!

Ranní výpravy do školy se mi rázem protáhly o minimálně půlhodinu, kdy jsem zoufalá pobíhala před zrcadlem a vymýšlela, jak docílit toho, aby moje prsa v oblečení vypadala tak, jak mají. Ať jsem oblékla jakoukoliv podprsenku a jakékoliv tričko, mělo to daleko do toho dokonale kulatého a pevného tvaru v tom správném rozestupu, jako jsem vídala všude kolem. Až jsem jednoho dne objevila kouzlo push-upek.

Brnění pro tělo i duši

Push-up podprsenky zapůsobily jako náplast na mé pošramocené sebevědomí. Bylo to takové nenápadné brnění pro mé nedokonalé tělo i pochybující duši. Prsa držela tam, kde jsem to po nich chtěla a nepohupovala se. Díky vycpaným košíčkům se mi ani v té největší zimě nikde nerýsovaly bradavky (to je přece taková nestydatost!) a prsa měla opticky větší objem a definovaný tvar. Příliš malá? Pche! Některé vycpávky dokázaly zázraky a přidaly na objemu i jednu až dvě velikosti. Konečně jsem se za své ženství přestala tolik stydět. Vždyť jsem konečně pasovala do škatulky.

Mělo to ale jeden háček…

Spolu s tím, jak jsem dospívala, jsem dospěla i do fáze, kdy ta podprsenka jaksi v určité situaci měla jít dolů… A tady můj problém vyplul opět na povrch. Musela jsem své brnění odložit a partneři mě měli vidět takovou, jaká opravdu jsem. Cítila jsem se ještě zranitelněji, než k takové chvíli patří.

Tričko, deka a šero se staly mým novým brněním, ale i tak pro mě intimní chvíle nikdy nebyly tak příjemné a nespoutané, jak by měly. Naopak prohlubovaly mé pochyby, nevraživost a nespokojenost s vlastním tělem.

Mateřství

První respekt si u mě má prsa získala až v době, kdy mi do života vstoupily mé děti. Začátky byly trochu pochybovačné. Zvládnu s těma chudákama vůbec kojit? Budu mít mléko? A bude ho dost? Ani ne v půlce těhotenství se mi však začalo tvořit mlezivo a já „holkám“ dala svou důvěru. Užívala jsem si, že prsa trochu narostla a získala plnější tvar. A když se mi potom v porodnici poprvé nalila mlékem, pobavila jsem celé šestinedělí, když jsem to ráno užasle stála před zrcadlem a vykřikovala: „Jo, já mám kozyyy!!!“

Starší dceru jsem kojila rok a půl a je to období, na které moc ráda vzpomínám. Má prsa si získala mou důvěru a obdiv a odměnila mě tím, že i po ukončení kojení jim zůstal celkem sympatický tvar a velikost. I tak jsem se ale zase vrátila k módnímu diktátu a svému push-up brnění. Už jsem ale začala vnímat, že mi není vůbec příjemné.

O osm let později jsem čekala mladší dcerku. Prsa se mi tentokrát zvětšila hodně už poměrně brzy. A i když byla žilnatá, napnutá a vypadala tak trochu strašidelně, měla jsem radost. Kojení však tentokrát nevyšlo tak, jak jsem si představovala, a konec tak přišel mnohem dříve. Na prsou byl znát rozdíl, ale nejprve ne tolik. Nicméně teď byla plná strií a kůže znatelně povadla. Nevadí, push-upka to přece zachrání…

Musela jsem už ale hodně přemýšlet nad střihem košíčků, protože volná kůže se nad jejich okraji začala neesteticky shrnovat. Stále častěji jsem se uchylovala spíš k braletkám, lehkým sportovním a obyčejným nevycpaným bavlněným podprsenkám. A zjišťovala, o kolik jsou pohodlnější.

„Mezi lidi“ jsem si v nich ale nejdřív moc netroufala.

Nemoc

Ještě před druhým těhotenstvím přišly první známky zvyšující se únavy a zhoršené tolerance zátěže, ale obvodní to přičítala stresu z nevydařených partnerských vztahů, „podřadného“ zaměstnání a péče o babičku. Nic se tedy neřešilo a sama jsem si nevšimla, že se mi pomaličku mění stavba těla, dokud jsem nakonec během pár týdnů najednou nezhubla přes 10kg. Zmizel mi tuk i svalová hmota a spolu s celým tělem to hodně odnesla právě prsa.

Najednou už jsem si klasickou podprsenku nemohla obléct. V nejhorší době jsem vypadala podobně, jako vězni z koncentračních táborů. Z velikosti M/L byla během měsíce XS/S a můj hrudník byl samá kost potažená kůží. Tehdy jsem naplno vnímala, kde všude a jak moc podprsenka a kostice tlačí.

A co si budeme povídat, vizuelně to taky nebyla žádná sláva. Má prsa regulerně nabyla tvaru „švestka v punčoše“ a vypadá to, že jim už asi zůstane, i když už se mi podařilo nějaká kila nabrat zpátky.

Krásně bych teď zapadla mezi domorodé zasloužilé matky. Jako když vyfoukneš balonek. Zmuchlaná prázdná kůže a na konci trocha hmoty opět v přebytku kůže. Schválně zkus něco takového nacpat do podprsenky. Půlka košíčku zaplněná, půlka prázdná a přes okraje shrnutá kůže. Před zrcadlem se u mě střídaly slzy smíchu i lítosti.

Překvapivě se ve mně ale místo vzteku a nenávisti tentokrát probudil soucit. A tak jsem se rozhodla dát svým „holkám“ konečně svobodu a podprsenky odložila úplně. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

I když začátky byly těžké…

Zjistila jsem třeba, jak moc jsem si zvykla na konkrétní tvar, který má mé oblečené tělo mít. Dokud jsem pod trikem měla spodní košilku nebo tílko, ještě to šlo. Ale když už na takové věci bylo moc teplo, připadala jsem si zvlášť ve volnějším vršku prostě divně. Rozplácle a humpolácky, rozhodně ne žensky. Chtělo to svůj čas a trošku vychytat střihy a materiály.

Svůj čas a špetku získaného sebevědomí chtělo i vypořádávání se s pohledy ostatních. V duchu jsem se připravovala jenom na nepříjemné pohledy těch typů mužů, kteří nenošení podprsenky vnímají jako „že si o to ta ženská říká“. Koukali ale všichni. Muži, ženy, pubertální omladina. Ze začátku mě na každém kroku doprovázely pro mě nepříjemné pohledy – zvědavé, překvapené, souhlasné, chtivé, závistivé, posměšné, znechucené i žárlivé. Kolikrát jsem si v půlce cesty nebo nákupu přála otočit se a utéct domů.

Nakonec mi ale došlo, že hodně dělá právě můj vlastní pocit, který ohledně toho celého mám. Nejistota, jestli si to můžu dovolit. Jakýsi divný pocit viny a špatnosti. Strach z neporozumění, že nejde o vyzývavé gesto. Obavy z toho, jestli a jak mě budou lidé, které potkám, soudit.

A tak jsem s tím začala pracovat. Ujasnila jsem si, proč podprsenku nenosím a co pro mě tahle volba znamená. Jak to vnímám u sebe i u ostatních žen. Postupně jsem pouštěla potřebu mít i takovouhle osobní věc nějak odsouhlasenou a povolenou okolím. Přestala jsem řešit, jestli někdo kouká.

A ono to zabralo. Dnes už případné pohledy nevnímám. Dostala jsem se do souladu s tím, jak to mám, stalo se to pro mě přirozeným a vymizela má nejistota, jestli tak můžu na veřejnost. Už nevysílám podvědomé signály, že potřebuju nějakou zpětnou vazbu.

A jak se to promítlo na mé cestě k sobě?

Konečně jsem je začala mít ráda

Možná si teď ťukáš na čelo, jak svá prsa můžu mít konečně ráda právě teď, když za celý můj dosavadní život vypadají úplně nejhůř. Ono to tak ale možná právě díky tomu opravdu je. Tahle „svoboda pro prsa“ tak trochu odstartovala svobodu celé mé duše. Odstartovala cestu k přijetí mé přirozenosti.

Jednou jsem tak seděla ve vaně a umývala se. Dívala jsem se na své tělo, vyhublé, povislé, plné modřin, unavené. Působilo jako křehké ptáčátko, které potřebuje ukonejšit. Došlo mi, co všechno pro mě dělá, i když mu to vůbec neusnadňuju. Jak nedbám na únavu, vyčerpání, momentální indispozice, ale chci po něm pořád stoprocentní výkon. A ono dělá, co může. I když někdy nemá dostatečnou výživu, kterou potřebuje. I když dostatečně nespí. I když je celé rozlámané a zoufale volá po odpočinku.

Rozhodla jsem se dát mu v tu chvíli všechnu svou lásku a péči. To mytí jsem pojala vědomě a s vděčností. Kousek po kousku jsem mydlila a v duchu děkovala za to, co mám. Vlasům, že i když od puberty nadměrně řídnou a vypadávají, přece jenom nevypadaly úplně a rostou dál. Očím, že i když dioptrie přibývají, pořád ještě můžu vidět krásy světa kolem sebe. Krku, že statečně nosí mou hlavu plnou těžkých myšlenek. Rukám, že mohou pracovat a tvořit a snaží se o to dál, i když slábnou. Nohám, že mě nosí, i když jim chybí síla, a uzemňují. Břichu, že odnosilo dvě krásné děti a kromě jizvy po sekcích to na něm není skoro poznat. A právě prsům, že dokázaly dát mým dětem ten nejdůležitější start do života. Že jim byly bezpečným přístavem a zdrojem mé lásky a výživy. Ten den jsem je uviděla úplně jinýma očima.

Seděla jsem tam tenkrát dlouho. Každý kousek jsem tehdy procítěně a s vděčností pohladila a omyla. Došla mi spousta věcí a omluvila jsem se za svou nespokojenost, nenávist a za všechny ty útrapy, které se mnou mé tělo prožilo. Jsem, jaká jsem, právě i díky všem těm „nedokonalostem“, které mé tělo má. A ať ho miluju, nebo nenávidím, ať o něj pečuju, nebo mu ubližuju, jen mlčky dál každou vteřinu, minutu, hodinu, den i rok dělá to nejlepší, co může, aby splnilo svůj úkol – udrželo mě naživu.

Nebudu ti lhát, pořád ještě asi tak nějak ze zvyku remcám nad tím, jak (ne)vypadám nebo (ne)funguju. Už v tom ale není ta nenávist. Začalo to podprsenkou. A můj vztah k sobě a k vlastnímu tělu se hodně změnil. Ale o tom zase jindy…

S láskou Lenka ❤

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *