Když odchází náš čtyřnohý parťák
S odchodem domácího mazlíčka se za život většinou setkáváme častěji než s odchodem našich blízkých. Pokud nemáme zrovna želvu nebo velkého papouška, musíme bohužel počítat s ním, že našeho milovaného chlupáče přežijeme. A nejen jednoho…
Zvířata mají, na rozdíl od nás, na konci svého života o možnost víc. Nebo spíš my ji máme. Možnost jim konec urychlit, když nám přijde, nebo je zcela zjevné, že se trápí. Nechci se tu pouštět do úvah, jestli na takové rozhodnutí vůbec máme právo, a jestli opravdu bezpečně poznáme, že teď je ten správný čas. Jde mi o něco jiného.
Mrzí mě, že stejně tak jako zhruba 80% lidí u nás odchází z tohoto světa v nemocnicích a ústavech, i velké procento našich věrných zvířecích kamarádů končí svou životní pouť osaměle na studeném veterinárním stole.
„MANŽEL HO ODVEZL K VETOVI, A TAM HO PAK USPALI. JÁ BYCH SE NA TO NEMOHLA DÍVAT.“
Tak často vypadají poslední chvilky mazlíčků, kteří při nás celý život věrně stáli, dělali nám společnost, když nám bylo smutno, netrpělivě čekali, až se vrátíme domů z práce, ze školy, nebo z posezení s přáteli… dělali nám vrbu, když jsme se potřebovali vypovídat ze svého trápení… ale hlavně – důvěřovali nám…
Zvířata si svou vlastní smrtelnost sice neuvědomují tak, jako my, ale stejně jako my cítí úzkost, bolest, strach… v těžkých a nejistých chvílích se spoléhají na svého pána, jeho laskavost a jistotu. Uznávám, že je hodně těžké dívat se na to, jak náš věrný kamarád trpí, natož když odchází. Ale pokud jsme si takhle k sobě někoho připoutali, měli bychom naši zodpovědnost za něj dokázat unést se vším všudy.
Když mi bylo 13, přivezly jsme si s mamkou domů našeho prvního psa. Byl to naprosto úžasný jezevčík Beník, a v průběhu dalších let se stal mým nejlepším přítelem. Postupem času začal mít potíže se srdcem, játry a ledvinami. Na veterině jsme s ním s mamkou byly čím dál častěji.
Brzy jsme ho nosily na kapačky už každý den, a přestávaly mít jakýkoliv efekt. Jaterní testy i krevní obraz se rapidně horšily, Beník už skoro přestal chodit, byl slabý a unavený. Podle veterináře bolestmi netrpěl, pouze velkou únavou. Ale jeho poslední dny se nezadržitelně blížily.
Čekalo nás těžké rozhodování. S mamkou jsme obě chodily do práce a trápila nás představa, že by náš kamarád umíral doma sám. Když přestal chodit úplně a čůral si pod sebe do pelíšku, s těžkým srdcem jsme se rozhodly. Domluvily jsme se s veterinářem, že k nám přijede domů, a tam u mě na klíně Beníka uspí.
Neuměly jsme si představit, že by své poslední chvíle měl trávit sám a vyděšený v cizím prostředí. Takhle veterináře pozdravil mávnutím ocásku a pohledem, který „ví“, a svou poslední cestu přijal klidně. Rozloučily jsme se s ním a odcházel v bezpečí mé náruče.
Můj druhý pejsek Cyrilek neměl takové štěstí, aby odešel doma, kde to zná, a uspávací injekce přišla na veterině, kde se ho snažili zachránit po selhání srdce, ale už mu nedokázali pomoci, a cestu domů by protrpěl. Ale i tak jsem byla u něj, šeptala mu a hladila ho.
Bylo to těžké, ale oba v tu chvíli věděli, že jsem s nimi, a že je miluji. „Věděly“ i jejich oči, a oba přijali tu chvíli s klidem. A já věděla, že jsou v pořádku, a sama jsem s tím vším byla lépe smířená.
Přimlouvám se tak za tvé věrné kamarády, ať už je to pes, kočka, křeček, nebo kůň… neopouštěj je v jejich posledních chvílích, zvlášť když o nich nerozhoduje příroda, ale ty. Nezáleží ani tak na místě, kde k tomu dojde (ne vždy může veterinář dorazit k vám domů), ale na tom, že se tvůj parťák bude i v tuhle těžkou chvíli cítit milovaný a v bezpečí. Věřil ti celý svůj život. A nepochopí, že s ním zrovna „nemůžeš“ být…
S láskou Lenka
