Když smutek přichází dřív, než ztráta

Možná ten pocit znáš. Byly prázdniny 2013, krásné dlouhé dny plné sluníčka, letní uvolněnosti a pohody. Primář neurologie nám právě sdělil, že babi má prozatím vyhráno. Přežije.

Za prvotní obrovskou úlevou ale víceméně hned začal bobtnat jakýsi podivný mrak, který mě až do babiččiny smrti neopustil. Měnil tvar, velikost, vzdálenost i barvu, ale pořád mi byl v patách. Truchlila jsem. A ano, už teď.

„Co blbneš, Leni? Vždyť babi zachránili, ještě žije. Na takový věci VŮBEC NEMYSLI! Místo, abys byla ráda a užívala si léta, máš takový černý myšlenky. To je špatně. Rehabky ji určitě dají dohromady, uvidíš,“ sdělila mi jedna z kamarádek.

No, moc to nepomohlo. Právě naopak. Cítila jsem se ještě provinileji, než předtím. Copak nikdo nechápe, jak mi je? Jak je bolavý vidět babi v tomhle stavu? Že přicházím na další a další věci, které už se NIKDY nebudou opakovat?

Už nám nikdy nic neřekne. Uslyším ještě někdy její hlas? Už nevezme do ruky jehlu a nit, ani pletací jehly. Občas vůbec netuší, kdo jsme. Co když nás přestane poznávat úplně? Už nebude stavět se Silvinkou o adventu betlém, ani stříhat kanárkovi drápky. Nepopřeje jí hodně štěstí, až půjde za měsíc do první třídy. Už mi nikdy nepošle SMSku. Co se stane s jejím bytem? Do třetího patra bez výtahu se na vozíku nedostane. A dostane se vůbec aspoň na ten vozík? Bude se trápit? A jak vlastně umře? A kdy?

Často si myslíme, že zármutek přichází až poté, co někdo, koho milujeme, zemře. Že truchlíme až potom.

Když ale náš blízký velmi vážně nebo terminálně onemocní, můžeme, stejně tak jako on sám, procházet procesem truchlení ještě před jeho smrtí. Musíme se vypořádat s tím, že „je to tady“. S jejím očekáváním.

(Pozn.: proto se v téhle souvislosti odborně používá spojení anticipovaná ztráta/ anticipované truchlení/ anticipovaný zármutek – anticipovaný=očekávaný)

Ono je to vlastně dost logické. Málokdy si totiž opravdu připustíme, že náš život je časově omezený. A najednou se nějaký limit objeví a my se s ním musíme vyrovnat. Sám umírající i potencionální pozůstalí tak prochází obdobím, kdy zpracovávají svůj zármutek.

ZÁRMUTEK? ALE PROČ? VŽDYŤ PŘECE JEŠTĚ ŽIJE…

Taková někdy bývá reakce okolí. Ono to ale není až tak jednoduché, jak si mnozí představují.

Těžká nemoc a/nebo očekávání úmrtí je obdobím, kdy si uvědomujeme a zpracováváme mnohé drobné i velké změny a ztráty. Nynější, i ty budoucí. Učíš se žít s vědomím, že tvůj blízký zemře. Nebo ty sám/sama.

Z mnoha důvodů ale projevy našeho zármutku potlačujeme, což může vést k velkému psychickému i fyzickému vyčerpání, k pocitům hněvu a viny. Denně jsme konfrontováni s tím, jak nemocnému ubývají síly, a můžeme prožívat stálou a hlubokou beznaděj. Neustálá nejistota „kdy a jak tohle trápení skončí“, po níž následuje vina, že si takové otázky vůbec připouštíme.

7 RAD, JAK ANTICIPOVANÝ ZÁRMUTEK ZVLÁDAT

#1 – Tvůj ZÁRMUTEK JE SKUTEČNÝ

Cítit zármutek, když je tvůj blízký terminálně nemocný, je normální a pochopitelné. Dobře míněné poznámky typu: „Až odejde, pak teprve budeš opravdu truchlit,“ ignoruj.

Anticipovaný zármutek JE skutečný. A i když se v mnoha projevech podobá zármutku po ztrátě (např. smutek, deprese, vztek), neznamená to, že jím začíná „ten opravdový“ proces truchlení o něco dříve.

#2 – UZNEJ SVOU ZTRÁTU

Známí ti možná v dobrém úmyslu budou říkat fráze jako „Aspoň je tu mamka ještě s tebou“ nebo „Máte štěstí, že můžete být ještě spolu“, aby tě povzbudili.

Ať to myslí sebelíp, vlastně to popírá bolest, která následuje diagnózu terminální nemoci. Jako bys na ni neměl/a nárok. Jako by neexistovala.

Dovol si proto klidně truchlit pro budoucnost, kterou spolu nebudete mít, pro ztrátu nadějí a snů, které jste spolu měli. Žádná z emocí, co cítíš, není „špatná“.

Můžeš si najít i svůj kreativní způsob, jak je zpracovat. Třeba psát si deník, malovat, vyřezávat ze dřeva, tvořit scrap-booky, nebo psát dopisy či poezii.

Podporu můžeš najít i u terapeuta, duchovního, poradce pro pozůstalé nebo v podpůrné skupině.

#3 – NENÍ TŘEBA CÍTIT VINU

To, že truchlíš pro někoho, kdo je ještě naživu, neznamená, že jsi to s ním vzdal/a. Přijetí toho, že zemře, neznamená, že se o něj nestaráš.

Přijde čas, kdy medicína už nemá žádnou naději v uzdravení. Pak je v pořádku přesunout svou pozornost od téhle naděje směrem k naplánování smysluplně stráveného společného času a k ujištění, že tvůj blízký má to největší možné fyzické pohodlí.

Nemusíš se cítit vinný/vinná za to, že oplakáváš hrozící ztrátu. Dokud jsi svému milovanému nablízku, nevzdal/a jsi to s ním.

#4 – SMYSLUPLNÝ SPOLEČNÝ ČAS

„Hodně rychle jsme se rozhodli, že náš život teď bude o kvalitě, ne o kvantitě. Nebylo to o tom, jak dlouho budeme spolu, ale jak ten čas strávíme.“

~Benjamin Allen (autor Out of the Ashes: Living in the Afterloss) o letech, kdy jako rodina očekávali smrt jeho ženy i jejich dvou synů poté, co se dozvěděli, že Lydii před prvním porodem v r.1982 podali transfuzi HIV pozitivní krve

Zkus naplánovat čas, který strávíš se svým blízkým, tak, aby byl smysluplný pro vás oba. Mluvte spolu o chvílích, které jste spolu zažili, a které pro vás hodně znamenaly. O věcech, které tě mrzí. O tom, jak moc ti bude chybět. Nebojte se spolu smát i plakat. Pokud je tomu otevřený, proberte spolu i jeho přání ohledně výběru pohřební služby a podoby pohřbu. Pokud ho to ale příliš rozrušuje, netrvej na tom.

I pokud je tvůj blízký v bezvědomí nebo v kómatu, má smysl mu tohle všechno říct. Svou lásku mu můžeš komunikovat i skrz dotek. Můžeš ho držet za ruku, hladit ve vlasech.

#5 – PEČUJ O SEBE

Pečovat o sebe během těžkého období je opravdu nezbytné. Je přirozené, že veškerý čas a energii chceš věnovat péči o umírajícího blízkého. Pokud si ale pravidelně nenajdeš aspoň chvilku pro sebe, vede to k citovému i fyzickému vyčerpání.

Jedno staré rčení říká: Abys měl sílu starat se o druhé, musíš se nejdřív postarat sám o sebe.

#6 – ŘEKNi SI O PODPORU

Jestliže se potýkáš s anticipovaným zármutkem, a k tomu potřebuješ zvládat celodenní péči o terminálně nemocného, neboj se říct o psychickou podporu i praktickou pomoc.

Pocity pramenící ze zármutku tě můžou úplně zavalit a přemoci. Mluv o nich s rodinou a přáteli, kteří ti umí naslouchat, aniž by tě soudili. Vyslechne tě i duchovní, terapeut, podpůrná skupina.

Budeš ale potřebovat i praktickou pomoc. Popros třeba přátele, aby tě u lůžka na chvíli vystřídali. Požádej je o nákup, přípravu jídla, nebo třeba o pohlídání dětí.

#7 – ÚLEVA PO SMRTI JE V POŘÁDKU

Při vážné nemoci pečuješ třeba měsíce nebo i roky, což bývá vyčerpávající. Když tvůj blízký zemře, můžeš cítit určitou úlevu, že jeho trápení už skončilo. Tenhle pocit ale vůbec neznamená, že jsi ho neměl/a rád/a. Je to normální reakce po mimořádně stresujícím období tvého života.

Je taky dobré vědět, že budeš truchlit i po ztrátě. Anticipovaný zármutek tomu nezabrání, neurychlí, ani neprodlouží žal, který cítíš po smrti někoho blízkého.

Mimoto, každý truchlíme jinak. Celý ten proces se odvíjí od naší osobnosti, našich předchozích zkušeností s traumatem, dynamiky rodiny a povahy našeho vztahu s osobou, která zemřela. Dovol si proto truchlit tak, jak to ty sám/sama cítíš.

S láskou Lenka ♥

Zdroj: Kubíčková, 2001; Dlouhá cesta, 2015; loveliveson.com