Lauren Dykovitz: Promiňte, že je vám můj zármutek nepříjemný

Nikdy nezapomenu, když se na mě moje máma poprvé podívala a nevěděla, kdo jsem. Nákupní středisko bylo ten den směšně přeplněné, jak už to kolem Vánoc běžně bývá. Prošly jsme občerstvením a mamka nám držela stůl před Saladworks. Stála jsem ve frontě a viděla ji, jak tam sedí a netrpělivě čeká, otrávená tolika lidmi kolem.

Konečně jsem dostala naše saláty a pití a vydala se zpátky tam, kde seděla. Když jsem došla ke stolu a začala na něj pokládat věci, podívala se na mě a zdvořile řekla: „Promiňte, ale tady už někdo sedí.“ Jen jsem se na ni zadívala, úplně ohromená tím, co právě řekla. Odpověděla jsem: „Ano, já vím. Já tu sedím.“ Vypadala zmateně a na chvíli se nervózně zasmála. Znovu řekla: „Omlouvám se. Někdo tady sedí. “

Srdce se mi rozbušilo, jak jsem se rychle pokusila zpracovat, co se tady děje. Klábosení a bzučení kolem mě pokračovalo, jako by se nic nestalo, ale pro mě se celý svět zastavil. Úplně jsem zamrzla a zaměřila se jen na tu jednu ženu sedící přede mnou. Nakonec jsem dokázala zformulovat odpověď. Řekla jsem: „Jo, mami, já vím. Sedím tady. Mami, to jsem já. Lauren.“

Máma vypadala ještě zmateněji a její tváře zrudly rozpaky. Rychle si uvědomila svou chybu a pokusila se ji přejít s nervózním smíchem. Ale já jsem věděla, že ona ví, co se právě stalo. Věděla jsem, že i ona cítila význam té chvíle. Ten den jsem se představila své mámě. Možná to bylo poprvé, ale rozhodně to nebylo naposledy. V následujících letech bylo mnohem více takových „poprvé“.

Poprvé zapomněla, jak se obléct. Poprvé se ztratila ve svém vlastním domě a musela mi zavolat o pomoc. Poprvé jsem jí pomohla použít toaletu, protože úplně zapomněla, co má dělat. Poprvé zapomněla, jak přijmout hovor na telefonu a držela ho u ucha vzhůru nohama. Poprvé jsem jí řekla: „Miluju tě,“ a ona mi to neodpověděla zpátky. Poprvé se rozzuřila a křičela na mě, ať odejdu z jejího domu. Poprvé jsem ji zvedala, když upadla. Poprvé jsem ji vezla na invalidním vozíku. Poprvé jsem ji krmila lžičkou.

Ten den v obchoďáku byl jen začátkem dlouhé, srdcervoucí cesty. Jak roky ubíhaly, ztrácela jsem víc a víc ze své mámy. S Alzheimerovou nemocí je to tak, že v jejím průběhu toho z té osoby ztratíte tolik, že si nakonec skoto přejete, aby zemřela. Ale zároveň se té myšlenky děsíte.

Léta a léta truchlíte po někom, kdo je stále naživu. To vás postupně stráví natolik, že si začnete myslet, že musíte být v depresi. Jste smutní, i když k tomu nemáte důvod. I úplně náhodné věci vás rozpláčou. Jsou dny, kdy se probudíte a máte pocit, že nemá smysl ani vstávat z postele. Jaký má smysl něco dělat, když váš milovaný tolik trpí a nemůžete s tím udělat vůbec nic? Jak můžete jít dál a žít svůj vlastní život, zatímco vaše máma pomalu umírá? Zní to jako deprese. Je to jako deprese. Jsem si jistá, že pro ostatní to jako deprese vypadá. Ale deprese to není. Je to zármutek.

Lidi nechápou, že zármutek trvá, ať už truchlíte nad živým nebo mrtvým. Zármutek prostě nekončí ani neodchází. Jak se říká, přichází ve vlnách. Vlny se od sebe mohou vzdálit, nebo se zmenší, ale nikdy nepřestanou přicházet. Zármutek vás zasáhne v úplně náhodných chvílích. Přichází, když to nejméně čekáte. Nemůžu vám říct, jakou daň si na mě vybralo posledních osm a půl roku od doby, kdy mamce diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Nejsem tím, kým jsem byla. Teď jsem jiná. Jsem smutná. Tíží mě to na srdci i na duši.

Ale nikdo to nechce slyšet. Každý chce slyšet, že moje máma si vede dobře, že mně se daří dobře. Lidé nechtějí slyšet o tom všem, co už máma nemůže dělat. Nechtějí poslouchat, jak moc mi chybí. Vlastně ani nechtějí, abych o ní vůbec mluvila. Spousta lidí se mě na ni už ani neptá. Je to, jako by už byla mrtvá. Mrtvá, pryč a úplně zapomenutá.

A když už se na ni někdo zeptá, mám pocit, že je jakýsi časový limit na to, jak dlouho o ní můžu mluvit. Nebo limit toho, kolik můžu sdílet. Lidi nakonec přestanou poslouchat. Je to moc náročné. Přestanou lajkovat nebo komentovat mé příspěvky na Facebooku o mamce, zejména ty smutné. Je pro ně příliš těžké číst o mé drsné realitě.

Můj zármutek kvůli mámě je zdrcující. Život měnící. Nikdy nekončící. Je mi líto, že vám můj smutek způsobuje nepříjemnosti, ale jak si sakra myslíte, že se cítím? Koneckonců, je to můj zármutek. Není váš. Nemůžu tohle všechno, co jsem tu napsala, držet v sobě. Nemůžu pohřbít své emoce hluboko v sobě a předstírat, že tam nejsou. Potřebuju mluvit o svém zármutku. Potřebuju mluvit o své mámě. Potřebuju sdílet svůj smutek a bolest. Potřebuju mluvit o tom, jak moc mi chybí. O tom, jak moc bych si přála, abych s ní mohla dělat to, co děláte se svou mámou vy. Ne proto, abyste se cítili špatně nebo provinile, ale abych se já cítila lépe.

Potvrdit mé pocity a uznat, jak moc to naštve. Štve mě to naprosto šíleně. Promiňte, že je vám můj zármutek nepříjemný, ale nepřestanu kvůli tomu o tomhle mluvit. Budu dál sdílet svou bolest ve snaze ji zmírnit. Budu o tom dál psát na svém blogu a sociálních médiích, aby ostatní věděli, že nejsou sami.

Je mi líto, že vám můj smutek způsobuje nepříjemnosti, ale prosím, nevykašlete se na mě. Neopouštějte mě, prosím. Vy před mým zármutkem můžete zavřít oči. Můžete od něj odejít. Já nemůžu. Žiju v něm. A teď potřebuju podporu víc než kdy jindy.

Text a fotografie: Lauren Dykovitz

Překlad: Lenka Varhaníková

KDO JE LAUREN DYKOVITZ?

Je mi velkou ctí, že Lauren souhlasila, abych přeložila její blogový článek, který se mě hluboce dotkl. Oživil ve mně pocity, s kterými jsem se potýkala během babiččina doprovázení a myslím, že bych to nenapsala líp. Věřím, že má potenciál ulevit spoustě z vás, kdo jste právě kdekoliv na téhle cestě. Těm z vás, kdo pečujete o někoho se stejnou diagnózou a zvládáte angličtinu, taky moc ráda doporučím Laurenin blog Life, love and Alzheimer´s.

Lauren Dykovitz žije na Floridě se svým manželem a dvěma černými labradory, Oakley a Lucy. Lauren je spisovatelka, manželka, psí máma, sestra, teta a dcera pacientky s Alzheimerovou chorobou. Kromě psaní vlastního blogu Lauren přispívala i na několik dalších webů a blogů. Lauren také vydala svou první knihu
„Learning to Weather the Storm: A Story of Life, Love, and Alzheimer’s.“ . Je k dostání na Amazonu.

S láskou Lenka