O smrti a umírání,  Péče,  Zármutek

Lekce od babičky aneb Co bych dnes udělala jinak

Poslední týdny pro mě byly hodně náročné. Ohlásila se únava, fyzická i psychická, a spolu s přicházejícími událostmi mě přiměla zpomalit (ne-li až přímo zastavit) a dost bilancovat.

Hodně jsem polehávala. A přemýšlela. A v myšlenkách často bloudila k babičce. K tomu, o co bych se s tebou ráda podělila.

Člověk se totiž učí celý život. A ty největší lekce, které si i nejlépe zapamatujeme, přicházejí s našimi chybami a přešlapy. Všechno je pro nás jednou poprvé. A málokdo má to štěstí, že se toho “poprvé” zhostí naprosto dokonale. Někdy máme možnost to ještě napravit někdy příště. Ale někdy jsme naši možnost vyčerpali hned napoprvé.

Když se na své “poprvé”, které bylo zároveň i tím “naposledy”, ohlédnu teď s odstupem času, uvědomím si na můj vkus až moc věcí, které jsem mohla (a měla!) udělat jinak. Tak, jak jsem to hluboko uvnitř cítila, ale bála a styděla jsem se to pustit ven. Vím, že každý v určitou chvíli jednáme vždycky nejlépe, jak momentálně dovedeme, ale něco prostě i přesto mrzí.

Babičku jsem měla doma rok a půl, i když původně mělo jít jenom o pár dní. Rok a půl naplněný dny, které trávíš sledováním někoho, koho miluješ a víš, že každý ten den může být jeho poslední. To by sice mohl tak jako tak, a dokonce u každého z nás, ale do té doby jsi o tom tak nepřemýšlel/a.

A to je první myšlenka, u které bych se chtěla zastavit. Dokud jsme mladí a zdraví, máme tendenci skutečnost, že každá minuta, hodina, den… mohou být naše poslední, přehlížet a vytěsňovat z mysli.

Většinou až staří nebo nemocní lidé začnou čas a naléhavost pro nás běžných věcí vidět jinak. A často o tom chtějí se svými blízkými mluvit. Jsou však vyslechnuti?

Vcházíme s mamkou do dveří kuchyně, kterou se line lákavá vůně nedělního oběda. “Za chvilku to bude,” usměje se babička a pokračuje zatím s námi do obýváku.
“Ty to tu máš trochu jiný,” bloudí mamka očima po o něco prázdnějších a jinak uspořádaných poličkách obývací stěny.
“Včera jsem zase přebírala a likvidovala věci, co tu mám, ať toho nemáte na vyhazování tolik.” Babička otevře dvířka sekretáře. “Holky, tady v těch deskách mám dokumenty ohledně bytu, všechny smlouvy, pojistky.” Pootevře šuplíček: “Tady v té obálce mám peníze na pohřeb, mělo by to stačit…”
“Ale, mami…”
“Babi, notak, nevyhazuj si věci, co pro tebe něco znamenají. Tak ráda sis je prohlížela, teď ti budou chybět…”
“A tady mám vypsaný léky a zdravotní dokumentaci, kdyby se se mnou něco stalo… Nechávám si to tady v kuchyni na korbě. Kdyby třeba zase mrtvice…”
“Mami, na takový věci nemysli, jenom si to přivoláváš…”
“Babi, myslím, že ten oběd už bude, nepůjdeme se podívat?”

Nepřipomíná ti ten rozhovor něco? Vůbec jsme to s mamkou nemyslely zle, naopak. Chtěly jsme babi přivést na “lepší” myšlenky. Ale nedocházelo nám, jak je pro ni důležité mít v tomhle jasno. Mít pod kontrolou aspoň něco, aspoň kousíček z té cesty do neznáma, kterou si s přibývajícím věkem a zdravotními potížemi a s ubývajícími vrstevníky čím dál více uvědomovala.

Nedocházelo nám, že tím, že si s ní o tom všem promluvíme v klidu a zúčastněně, ji na tu cestu neposíláme, ale pomůžeme jí naopak trochu zmírnit strach. Že to neznamená, že zítra hodlá zemřít, ale jen si v tom potřebuje udělat pořádek. Právě proto, aby mohla bez obav žít dál.

FOTKY!

Na instagramu sleduju profil jedné ženy, jejíž oba rodiče trpí Alzheimerovou chorobou. I když jí okolnosti nedovolily starat se o ně doma a museli do domova, s láskou jim věnuje každou chvíli a úžasně s citem a pokorou sdílí se světem jednotlivé okamžiky z jejich života.

Nedávno její tatínek zemřel. S pohnutím jsem sledovala průběh jeho poslední cesty, na kterou se vydal. Joni otevřeně sdílí své pocity a krásné fotky, které nepřestala fotit, ani když stav rodičů nebyl vyloženě “fotogenický”.

A tady mě přepadl pocit obrovské lítosti. Babičku jsem měla doma rok a půl. A mám za tu dobu jenom pár fotek. O ty nejcennější z nich, z doby, kdy jsme babi dávaly na polštář mladší, tehdy sotva tříměsíční, dcerku, jsem navíc přišla, když mi náhle dosloužil telefon.

Moc jsem si celou tu dobu přála fotit. Ale bránil mi v tom jakýsi strach, pocit úcty a “nevhodnosti” zvěčňovat babi v tom stavu, ve kterém byla, a který si nikdy nepřála.

A tak mám jen pár fotek “narychlo”, když u babi spal kocour, a pár snímků, které na jedné návštěvě zachytila děvčata z hospice pro jejich výroční zprávu. A bolí mě to. Dala bych nevímco za to, objevit někde ještě jednu. Za možnost vrátit čas a vyfotit se s babi spolu, ať už by vypadala sebežalostněji. Mít na společně strávené chvíle o vzpomínku více.

Proto ti radím – foť. Nejde o to, jestli ty fotky potom budeš někomu ukazovat nebo je sdílet. Jde o tebe. Dělej si je pro sebe. Třeba nikdy nenajdeš sílu si je prohlédnout. To je v pořádku a nemusíš to dělat. Ale věř mi, je to mnohem lepší, než po nich zoufale toužit a nemít nic.

SLOVA

Když jsem si babi brala domů, mělo jí zbývat maximálně pár dní života. Věděla, proč jsem to tak zařídila. Ten první večer byl zvláštní. Ne jenom tím, že byl můj narozeninový. Tu atmosféru, která v pokoji panovala, si pamatuju dodnes. Už nevím, co se dělo, co přesně jsem říkala a dělala. Ale vím, co a jak jsem se cítila.

Řekly jsme si toho ten večer hodně i převážně beze slov. Ale pořád ve mně zůstávala jakási “rezerva”. Slova a pocity, které jsem nedokázala vypustit ven, protože jsem měla pocit, že tím dám babi najevo, že má odejít. Připadalo mi to necitlivé a příliš konečné. A jako bych to po ní chtěla já.

Ze dnů se ale postupně staly týdny, a pak měsíce. Nejdříve jsem byla ráda, že se babi trochu vzpamatovala a začala jsem doufat, že se to ještě otočí k lepšímu, naučí se znovu mluvit, částečně se zrehabilituje a s tím se jí zase vrátí chuť do života. Ale nestalo se tak. Babi se naopak před životem začala uzavírat, vzdorovala.

Trvalo dlouho, než mi došlo, že už prostě chce jít. Ale zároveň potřebovala to, co jsme se jí s mamkou zdráhaly dát. Potřebovala náš souhlas. Potřebovala vědět, že odejít může. Že jsme si řekly všechno, co jsme chtěly a měly. Že víme, co dělat. A že to tu bez ní nějak zvládneme.

I tak mi to nešlo lehko. Monology mě znervózňují. A babi moc nereagovala. Jen se upřeně dívala. A já měla pocit, že se mi dívá až do hloubi duše. Smutně, trochu přísně a hodně naléhavě. Bylo to pro mě hodně těžké. A proto jsem si většinu schovávala “na vhodnou chvíli”.

Vědomí, že ta ale vůbec nemusí přijít, jsem vždycky zatlačila někam do koutku mysli. Teď tu byli další lidé, teď je babi unavená, teď to vypadá, že mě nepoznává, teď jí nebudu kazit příjemnou chvíli… Vždycky byla nějaká výmluva, proč se realitě nepostavit.

Naštěstí jsem se té vhodné chvíle dočkala. A až tehdy mi došlo, jaké jsem měla štěstí v neštěstí. (Přečíst si o ní můžeš v článku Noc, kdy se nám na chvíli zastavil čas.) Stačilo tak málo a nestihla bych to.

Proto využij každé chvíle, kdy můžeš svým blízkým říct to důležité. Seber všechnu odvahu a místo zbytečných a prázdných zdvořilostních rozhovorů si jednou promluvte o svých pocitech, zavzpomínejte na hezké chvíle, poděkuj za ně. Není samozřejmostí, že o nich ten druhý ví, i když se je snažíš projevovat jinak než slovy.

S láskou Lenka

PS: Pokud tě zajímá, které konkrétní věci bych dnes udělala jinak, najdeš jich hned 7 v mém dalším článku.