Nezapomínej na sebe

Péče o umírajícího je po fyzické i psychické stránce nesmírně zatěžující, a spousta pečujících má v tuto dobu tendenci své potřeby upozaďovat, protože „teď přece jde o někoho jiného“. Soustředíš své síly a pozornost na svého blízkého a zapomínáš na to, že ty jsi teď neméně důležitý/á, protože kvalita péče i ta lidská stránka doprovázení závisí na tom, v jakém stavu se nacházíš ty.

Přetěžování svých fyzických i psychických možností vede k únavě a pocitu nepohody, a může snadno sklouznout až k syndromu vyhoření.

JAKÉ MÁŠ MOŽNOSTI, ABYS TĚMTO STAVŮM DOKÁZAL/A PŘEDEJÍT?

• Pokud je to možné, pravidelně se scházejte s rodinou. Střídejte se v péči o nemocného, bavte se otevřeně o potížích a pocitech, které máte. Za mnou pravidelně chodila mamka, pomáhala mi s hygienou, a dělaly jsme si s babi „holčičí dýchánky“.
• Pokud jsi na péči sám/sama, neboj se říct si o pomoc. Neboj se s konkrétním návrhem oslovit třeba sousedy, s kterými si nemocný dobře rozuměl, jeho známé a přátele. Kolikrát na to sami čekají, jen nemají odvahu učinit ten první krok. Mně takhle několikrát pomohla babiččina sousedka, kterou jsem se dlouho bála oslovit, protože sama špatně chodila. Nakonec byla moc ráda, že může s babičkou ještě strávit pár chvil a zavzpomínat si, a babi měla radost, že vidí zase jinou známou tvář. Jindy nás zase navštěvovala teta, babiččina sestra, a vzpomínaly spolu na chvíle z mládí.
• Pokud nemůže pomoci rodina a známí, neboj se využít odlehčovací služby poskytovatele domácí péče nebo jejich dobrovolníků. Tvůj blízký bude v péči profesionála, který ví, jak se v této situaci chovat, může tě zastoupit i v některém z ošetřovatelských úkonů (podat jídlo, pití, léky, převázat rány, vyřídit osobní hygienu), nebo prostě jen přinést nějaký nový podnět a nemocného zabavit (hovorem, četbou, mohou si třeba dát partičku žolíků nebo povyprávět o pletení, kterému zrovna ty nerozumíš 🙂 ).
• Snaž se ponechat si v životě, byť teď na nějakou dobu omezeněji, pravidelné chvíle pro sebe, kterým jsi se věnoval/a i předtím. Zajdi si třeba jednou týdně zacvičit, do knihovny, na pravidelné kafíčko s kamarádkami, projet se na motorce… každou neděli na bohoslužbu do kostela… jednou za 14 dní na masáž, jednou za měsíc na kosmetiku, ke kadeřnici… Cokoliv, díky čemu ti dřív bývalo dobře. Využij chvíle, kdy nemocný spí, odpočívá, nebo chce chvilku pro sebe, a třeba si něco hezkého přečti, maluj, šij, nebo si dej horkou vanu. Pomůže ti to udržet kontakt s okolím, na chvíli si vyčistit hlavu, a dobít energii.
• Sdílená starost je poloviční starost. Pokud nikdo z vaší rodiny, přátel, známých podobnou situací neprošel, využij naživo nebo online komunit lidí, kteří jsou nebo byli ve stejné situaci, jako nyní ty. Rozumí tomu, jak se cítíš, procházejí stejnými nebo podobnými situacemi, nasbírali zkušenosti a mohou ti poskytnout užitečné rady, nebo naopak někomu můžeš pomoct ty. Někteří poskytovatelé domácí péče pod sebou tyto komunity sdružují, ale většinou je to záležitost velkých měst, jako třeba Praha. Online komunity najdeš např. pod stránkami některých hospiců, na diskuzních fórech nebo na facebooku.
• Pokud se na interakci s větším počtem lidí necítíš, můžeš využít poraden, které většinou hospice a další poskytovatelé domácí péče provozují pro potřeby svých klientů a následně i pozůstalých a truchlících.

Základem je uvědomit si, že nemusíš být tak sám/sama, jak se v danou chvíli možná cítíš, a mít možnost aspoň občas vypnout a „dobít si baterky“.

Neboj se ani kdykoliv zeptat na radu pracovníků domácí péče, kteří ti budou chodit pomáhat. Někdy mohou přijít i na řešení vašeho problému mimo jejich služby. My se takhle například dostali k logopedické pomoci pro babičku od paní, jejíž manžel se z těžké mrtvice poměrně zotavil, a naučil se znovu mluvit.

Byla bych ráda, kdyby sis si tyhle rady vzal/a k srdci, a uvědomil/a si důležitost sebe sama mnohem dříve, než to tenkrát došlo mně. Ušetříš si tím mnohé těžké chvíle a tvůj úkol bude aspoň o kousek lehčí. 

S láskou Lenka