O smrti a umírání,  Rituály,  Zármutek

O kaštanech a odpuštění

Mateřská škola v době, kdy jedním z největších prohřešků bylo odlišovat se od ostatních a vybočovat z řady něčím, co zrovna neodpovídalo společenským normám. Jako každé ráno vcházím do třídy a zdravím soudružku učitelku, která sedí spolu se dvěma kolegyněmi u svého stolku kousek za dveřmi. Mile se na mě usměje, a pak z ní vypadne věta, která mi poprvé v životě nasadí obrovského brouka do hlavy.

„Leni, a kde ty máš vůbec tatínka?“

„Nevím, asi umřel, než jsem se narodila…“ prohlásila jsem s nevinnou dětskou upřímností, pokrčila rameny a pokračovala dál do třídy hrát si s kamarády. Jen jsem o pár kroků poodešla, učitelský stolek (dávno dobře informovaný o pravém stavu věcí z mých papírů) doslova vybuchl smíchem a následovalo vášnivé debatování šeptem. Podívala jsem se tím směrem a všimla si, že učitelky koukají na mě.

Přepadl mě pocit nejistoty. Řekla jsem něco špatně? Vždyť já opravdu nevím. Bylo mi pět let a popravdě mě do té doby nikdy nenapadlo, že v mé rodině táta opravdu chybí. Měla jsem mamku, babičku, dědu, do mých čtyř let i „Tomše“ – mamčina bráchu, o kterého se babi doma starala. Všichni mě milovali a já měla všechno, co jsem potřebovala. I když jsem samozřejmě vnímala, že ostatní děti mají mámu a tátu, nikdy mě nenapadlo přemýšlet, proč já ne.

Až teď.

Tenhle okamžik se mi vybaví každý rok, když přicházející jaro už nic nezastaví a v korunách kaštanů začnou jako svíčky zářit jejich velké majestátní květy. Jsou totiž tím jediným, co mě ve vzpomínkách s tátou pojí.

Vyrůstala jsem bez něj a setkala jsem se s ním jen jednou v životě na pár hodin (v domnění, že jde o mamčina kolegu z práce, takže jsem si ani neužila ten pocit, že jsem konečně s tátou). Byly jsme s ním tehdy s mamkou na Petříně, já jsem si hrozně přála kaštanový květ, mamka mi to nechtěla dovolit a on mi přesto jeden velikánský tajně utrhl. V tu chvíli byl ten „cizí pán“ pro mě hrdinou.

Proč to sem ale vůbec píšu? Odchody našich blízkých i vzdálených lidí totiž nejsou vždy očekávané a někdy nám tu po nich místo hezkých vzpomínek zbyde jenom promarněná šance, spousta nevyřčených slov, nezodpovězených otázek a zoufale nepojmenovatelný a prostě mizerný pocit.

Tátu jsem nárazově hledala přes 30 let. A spolu s ním své dvě sestry. Tři lidi, které jsem si z celého srdce přála poznat, ať jsou, jací jsou. Táta byl ale nedohledatelný a u mě se střídaly vlny euforie z pátrání a smutku, žárlivosti a krize vlastní identity.

Před dvěma lety se mě zmocnil pocit, že tentokrát už tátu najít prostě musím. Díky facebooku se mi před prázdninami nakonec podařilo vytipovat si jednu ze svých sester. Podle tvaru obličeje to prostě musela být ona. Snad stokrát jsem otevřela zprávy, že jí zkusím napsat, ale najednou mě ochromil strach.

Co když o mně vůbec neví? Co když se na mě bude zlobit? Co když se bude zlobit táta? Co když jim to naruší rodinné vztahy? Co když mě vůbec znát nechce?

Najednou jsem se cítila stejně nejistá, jako tenkrát ve školce. Kvůli všem těm „co když…?“ jsem ten první krok neustále odkládala. Nebudu jim přece kazit případnou dovolenou, počkám do konce prázdnin. Na podzim to taky není ideální, co když si bude myslet, že očekávám vánoční dárky jako „bolestné“? Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím po Novém roce.

1.12. se mi na facebooku objevila žádost o zprávu od slečny/paní s mně neznámým jménem. Nejdřív jsem ji chtěla smazat. Něco mi však nedalo, a já ji nejprve otevřela. Hned první věta mi rozbušila srdce a zalil mě nevýslovný pocit štěstí. Našla mě a napsala mi druhá ze sester! Tu jsem neměla šanci podle starého jména najít, protože byla vdaná. Pokračování zprávy mě ale zdrtilo. Holky mě totiž našly jen díky tomu, že táta den předtím náhle zemřel.

O pár dní později se mi ozvala i mladší sestra. Ta, které jsem se tak bála napsat. Stejně jako já bojovala se svými „co když…?“, ale narozdíl ode mě se tomu strachu nakonec dokázala postavit.

Chvíle, o které jsem celý život snila, byla tu. Ale já se cítila provinile, že za naším shledáním stojí smrt našeho otce. Cítila jsem vinu, když jsem se z našeho setkání radovala.Táta mi svým odchodem vlastně dal za celou dobu jediný, ale o to úžasnější dárek k Vánocům. To, že tu sestry konečně byly a místo očekávaného odmítnutí mě přijaly s otevřenou náručí, byl v tu chvíli ten nejúčinnější lék na tu neskutečnou bolest, kterou nikdo z mého okolí nechápal.

Zhroutil se mi svět. Kdybych bývala neváhala, mohla jsem tátu ještě stihnout. Proč jsem se tolik bála? Vždyť jsem po něm nic nechtěla. Jen jsem si mu přála říct, že jsem mu už dávno odpustila a nezlobím se na něj. Říct mu, že kromě mě má ještě i dvě úžasné vnučky a že jsme tu, pokud bude chtít. Vidět, jak vypadá, slyšet jeho hlas.

A najednou to bylo všechno pryč. V hlavě a srdci mi zůstal jen smutek a spousta nezodpovězených otázek. Už nikdy se to nedozví. Umřel s tím, že ho nechci vidět. A vzal si s sebou tajemství, proč nechtěl vidět on mě. Proč jsem z nás byla jediná, se kterou se nestýkal vůbec. Proč jsem mu za to nestála.

Teď už vím, že k tomu skrývání měl své důvody. Přesto to nepřestávalo bolet. Naopak mi to otevřelo novou ránu. Nemohla jsem se smířit s tím, že je pryč. Najednou mi došlo, že se už nikdy nedozvím, proč. Že se on nedozví, jak moc pro mě znamenal, i když součástí mého života nikdy nebyl. Že jsem propásla jedinou šanci mu osobně odpustit, ulevit tak jeho svědomí a třeba tím z něj udělat o trochu lepšího člověka.

Dlouho jsem doufala, že se dočkám malého happyendu jako ve filmu a v jeho věcech se najde třeba aspoň dopis pro mě, který si netroufl odeslat. Žádný happyend se ale nekonal.

Když jsme po půl roce měli ukládat do rodinného hrobu tátovu urnu, jela jsem do Prahy s pocitem, že jsem vetřelec. Táta si nepřál žádné rozloučení, obřad ani květiny. A já se zoufale potřebovala rozloučit. S někým, koho jsem vůbec neznala a kdo možná ani o rozloučení se mnou nestál.

Přátelé mě nechápali.

Proč truchlit po někom, koho neznáš? Vždyť jsi ho viděla jen jednou, to už musí být dobrý, to přece nic není. Proč tam vůbec jezdíš?

Jako bych nemohla mít díru v srdci po někom, kdo mi byl tak blízkým, a přitom zároveň úplně cizím člověkem.

Díky tátovi jsem si plně uvědomila, jak moc dokáží pozůstalé zasáhnout a ovlivnit nedořešené vztahy, nevyřčené a nezodpovězené otázky a tajemství, nemožnost rozloučit se, odpustit.

Pokud člověk ví, že už mu moc času nezbývá, je to o něco jednodušší. Rekapitulace a bilancování vlastního života ho k urovnání vztahů většinou vede, pokud mu to okolnosti a blízcí umožní.

Často si ale neuvědomujeme, že se může stát cokoliv, a už nikdy nemusíme mít další možnost někomu říct, co pro nás znamená, usmířit se, odpustit někdy i staré a malicherné křivdy.

Zkus na to myslet pokaždé, když odkládáš nějaké setkání, návštěvu, telefonát, zprávu… na později. Nestyď se říkat svým nejbližším, jak jsou pro tebe důležití. Nenech drobná nedorozumění přerůst do obludných rozměrů a nepal mosty bez rozmyslu. Nenechávej si smíření a odpuštění až na smrtelnou postel. Ušetříš tím sobě i svým blízkým zbytečné trápení.

Jak ale naložit s podobnou situací, jako je ta moje? Co když ses s někým rozloučit nestihl/a a zůstalo mezi vámi něco nevyřčeného?

Najdi si chvíli pro sebe a vědomě se zastav. Můžeš třeba i za svého blízkého zapálit svíčku. Zavolej si ho v duchu k sobě, co nejlépe si ho vybav v paměti, nebo si třeba k sobě vezmi jeho fotku. A mluv s ním. V duchu, šeptem, nahlas, nebo mu klidně napiš dopis (ten jsem třeba já psala svému dědovi, se kterým jsem se nestihla rozloučit a hodně mě to trápilo; strčila jsem mu ho tenkrát pod kámen, který byl vedle hrobu a neskutečně se mi ulevilo) nebo zazpívej. Nestyď se a pusť ze sebe všechny pocity a slova, která jsi mu nestihl/a říct a chtěl/a jsi, aby o nich věděl. Řekni mu, co pro tebe znamenal, jak ti chybí, jak je pro tebe těžké být teď bez něj. Poděkuj, za co jsi poděkovat nestihl/a. Odpusť nebo požádej o odpuštění. Rozluč se. A až se budeš cítit připraven/a, nech ho jít.

Možná ti to na první pohled přijde zbytečné, směšné nebo příliš „ezo“. Ale v tuhle chvíli to děláš hlavně pro sebe. Pro to, aby ses dokázal/a zbavit toho balvanu, který tě tíží na hrudi a nedovolí ti jít dál. Ta cesta není a nebude lehká, ale tenhle první krůček má opravdu velkou moc přinést ti na ní menší nebo větší úlevu a dát ti sílu ke krokům dalším.

A tak i já tisknu dlaně ke kaštanu na louce vzadu za domem.

Odpouštím ti, tati….

S láskou Lenka

Zanech tu komentář