Cesta k sobě,  O smrti a umírání,  Život s nemocí,  Život s PAS

O přehlížených darech

Z pohledu mnohých mě potkaly události, z kterých bych se měla aspoň trochu hroutit. Když použiju slova, která o sobě často slýchám: „Nejdřív mi doma umírala babička a já se o ni musela starat a být u toho. A když jsem si konečně zase mohla užívat život, péče o babi plynule přešla v péči o autistickou dcerku a projevila se chronická nemoc. Hrozný…“

Nejvíc mě mrzí, že z tohohle bodu vychází i lékaři, se kterými se snažím řešit svůj aktuální stav. Stačí jim nakouknout do mé karty v počítači a mají jasno ještě předtím, než mi dají slovo.

10 let jsem čekala jenom na žádanku na neurologii a odmítala antidepresiva, protože základní krevní testy mám v pořádku, zato „to mám v životě těžký“. Doteď nesnáším ten soucitný výraz u obvodní i specialistů, když přemýšlí, jak mi říct, že spoustu doprovodných symptomů, které neumí zařadit do škatulky, si mám jít řešit k psychiatrovi, protože přece prožívám jednu tragédii za druhou.

Nedokážu jim vysvětlit, že stokrát víc než moje životní situace mě stresuje tenhle jejich přístup. Že se mi díky tomu všemu psychicky naopak ulevilo. Že tuhle „tragédii“ jako tragédii vůbec nevnímám. Ano, nebylo a není to lehké. Ale čím dál víc si uvědomuju, jaký je to dar. Všechny tyhle události mi totiž umožnily něco hodně důležitého, na co v běžném dnešním životě není čas.

Zastavit se. Přijmout realitu tak, jak je. Přestat pořád „bojovat“. Uspořádat si priority. Vnímat hodnotu „obyčejných“ věcí a chvil.

Společný čas s babi byl pro mě přes všechnu tu bolest ten nejkrásnější. Byly jsme si nejblíž za celý život a asi nejvíc jsme se z něj obě dvě naučily a pochopily. Spadly všechny letité masky a láska a lidskost měly svůj prostor. Ty největší lekce přicházely v tichu, beze slov…

A dcerka a autismus?

Po babiččině smrti byl rodičák jako balzám na duši. V době, kdy pozůstalým systém a kultura nedovolí si svůj smutek prožít a vyrovnat se se ztrátou svým vlastním tempem, mi malá dala tolik času, kolik jsem potřebovala. Nemusela jsem se na vyřizování pohřbu uvolňovat z práce. Byla jsem doma, mohla jsem se rozplakat, kdykoliv jsem potřebovala, a nikdo mě nesoudil, jestli se to ještě hodí, nebo už ne. Nikdo se mě za každou cenu nesnažil rozveselit. Ta malá šušnička tu prostě byla a milovala mě pořád stejně, ať jsem se smála, nebo plakala. Když jsem se necítila na to, abych šla mezi lidi, nikam jsem nemusela.

Když přišlo podezření a diagnóza, otevřel se mi nový svět. A „lekce“, které mi život s autistou přináší, perfektně navazují a prohlubují ty, které jsem naťukla při loučení s babi. Dovolují mi žít je dál. Zastavit se. Přijímat. Žít v přítomnosti. Ujasnit si, co je pro mě v životě opravdu podstatné, a co jsou jen zbytečné malichernosti. Vnímat nevyřčené. Dívat se na svět jinak. Otevřít srdce. Ukotvit se. Vytvořit si svůj bezpečný prostor.

Moje nemoc mi zase pomáhá víc naslouchat tomu, co dnes člověk běžně přehlíží – svým potřebám a pocitům. Odpočívat, když si o to tělo řekne. Využít „dobré chvíle“ na maximum. Poznat sílu vůle. Posouvat své limity, ale zároveň se nepřetěžovat. Zpomalit a nevyčítat si to jako selhání. Hledat jiná řešení situací, které už nejdou zvládat tak jako dřív. Vidět sama sebe i ostatní v trochu jiném světle. Dovolit si mít špatné dny, být slabá a křehká a dovolit druhým mi pomoci.

A hlavně – být k sobě laskavá. Proto s vámi sdílím slova Ralpha Smarta, nad kterými bych bez babiččina umírání, Terezčina autismu a svého slábnutí nejspíš mávla rukou, že je to sobecké. Teď to ale vidím jinak…

Díky tomuhle všemu postupně odkládám všechny ty masky, za které jsem se naučila schovávat. Abych zapadla. Abych nevyčnívala. Abych nezklamala. Abych přežila. Abych nezůstala sama. Po všech těch letech už ani nevím, kdo se pod nimi ukrývá.

Je ale úleva to svoje brnění sundat a kráčet dál „nahá“. Hodně jsem ztratila, ale mnohem víc získala. Jen se to nedá tak snadno změřit, zvážit, vyčíst z hodnot testů… Ani vysvětlit tomu, kdo to chápat nechce.


S láskou Lenka ❤

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *