Cesta k sobě,  Nezařazené,  O smrti a umírání

O smrti a předsevzetích

Pomalu se rozkoukávám z doznívajících odpočinkových svátečních dní. Není pochyb, je tu čas, kdy jsme uzavřeli a zhodnotili uplynulý rok a dáváme dohromady své plány a přání pro ten nový. Čistý, ještě nepopsaný list papíru.

Ze všech stran se na nás hrne, že právě teď je ten správný čas začít hubnout, cvičit, zdravě jíst, přestat kouřit, vydělávat víc peněz, potkat toho pravého, naplánovat si dovolenou snů… dáváme si novoroční předsevzetí, vyrábíme visionboardy, sníme… Celí natěšení v napětí čekáme, až vyrazíme za tím, aby letošní rok byl ten nej… a mnohdy nám při tom všem uniká to nejdůležitější.

Zdravotní sestra Bronnie Ware kdysi na základě svých dlouholetých zkušeností s umírajícími lidmi napsala knihu Čeho na smrtelné posteli lidé nejvíce litují. Chtěla v ní ostatním ukázat, na čem ve chvíli, kdy tenhle svět opouštíme, ve skutečnosti záleží. Co na svém životě mohou ještě včas změnit, aby jej opravdu prožili a jednou odcházeli smířenější.

ZAJÍMÁ TĚ, KTERÉ ODPOVĚDI SE OBJEVOVALY NEJČASTĚJI?

Bylo to těchto pět:


Kéž bych měl odvahu žít život podle svých vlastních představ a ne takový, jaký ode mě ostatní očekávali.

Kéž bych nepracoval tak tvrdě a věnoval více času sobě a své rodině.

Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity.

Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli.

Kéž bych si víc užíval života a byl prostě šťastný.

Když se zamyslíš nad svým životem, jak souzní s tebou? A jak s tvými plány, touhami a předsevzetími pro letošní rok?

CO NÁS MŮŽE VĚDOMÍ VLASTNÍ SMRTELNOSTI NAUČIT?

Jedním z nejzásadnějších problémů dnešního vyspělého “západního” stylu života je to, že si myslíme, že máme na všechno dost času. O všem přemýšlíme v dlouhodobém horizontu, nebo z materiálního pohledu a věci, důležité spíše pro naši duši a náš osobní pocit štěstí, neustále odkládáme na “až” a “někdy”… nebo si je schováváme za odměnu.

Fakt, že stejně jako jsme se narodili, také jednou zemřeme, si nepřipouštímeNa přemýšlení o těchhle věcech přece máme ještě spoustu času. Ještě jsme mladí, ještě nejsme “dost” staří, přece nebudeme takové myšlenky přivolávat…

A tak se nám přiděleným časem řítíme, jako bychom měli žít věčně. Vše, co by nám mohlo pomíjivost života nějak připomenout, vytěsníme. Únavu zapijeme kafem. Nemoc přechodíme pod hrstkou léků, které její projevy zakryjí. Odmítáme přijmout naše vlastní stárnutí – barvíme si první šediny, mažeme se různými „anti-age“ séry a krémy pomalu od počátku dospělosti. Stáří před naším pohledem schováváme do domovů pro seniory. Vyhýbáme se rozhovorům o smrti, návštěvám těžce nemocných i posledním rozloučením, protože „nám to nedělá dobře“ a nevíme, co v takovou chvíli říct, dělat…

POTŘEBUJEME TOHO TOLIK STIHNOUT…

Nechceme promarnit jediný den, chceme žít „naplno“, jak je nám ze všech stran doporučováno. Což je dobře. Jen tomu slovu naplno často dáváme úplně jiný význam, než by v té souvislosti mělo mít.

Představujeme si pod ním mnohdy nekonečný seznam cílů, vizí, úkolů. Máme potřebu jít neustále kupředu, zlepšovat se, růst, vzdělávat se, vydělávat. Hlavně toho stihnout co nejvíc!

Na zastavení se, chvíle pro sebe, své blízké, ponoření se do klidu není čas. Tvrdě pracujeme, aby se naše rodiny a děti měly dobře, a naši přítomnost jim chceme vynahradit, „až budou mít vše, co potřebují“. A stejně jako naše děti na své „až“ čekají i naše vnitřní přání, sny a pocity, které se ještě do našeho seznamu nehodí. Čas přece bude jindy…

Až pak najednou zjistíme, že toho času tolik není. Že to naše vysněné “až někdy” nepřijde. A že jsme se vlastně nikdy nedostali k tomu, co jsme si celou dobu někde v hloubi duše přáli.

Možná ti to bude připadat tvrdé, ale zkus si těch 5 bodů teď přečíst ještě jednou… s vědomím, že tenhle rok klidně může být tím posledním, který prožiješ. Beze strachu, jen s tím, že to tak může i nemusí být.

Které z nich s tebou souzní teď? Jak bys chtěl/a, aby tvůj život tenhle rok vypadal? Jsou tvá předsevzetí v souladu s tím, co si opravdu přeješ? Nebo jen přebíráš, co si svět kolem myslí, že by pro tebe bylo vhodné? Tvá předsevzetí, pokud si nějaká dáš, by měla mít smysl především PRO TEBE.

JAK JICH TEDY NELITOVAT?

Než se pomyslně postavíš na start, proveď si takový důkladný úklid sám/sama v sobě. Dej si na to tolik času, kolik potřebuješ. Ponoř se do hloubky své duše a místo sepisování „měl/a bych“ seznamů se věnuj sobě. Upřímně si odpověz na to, jak se ve svém každodenním životě cítíš. Jak se chceš cítit zítra? Za týden? Za rok? Kdykoliv? Co ti v životě chybí? Co v něm naopak přebývá? Popřemýšlej nad svými vztahy s ostatními lidmi. Co ti přináší, a co naopak berou? S kým se chceš setkávat i dál, a proč? V duchu nebo na papíru si projdi i své investice. Opravdu pro tebe byly všechny smysluplné?

Až z těchto odpovědí by sis měl/a vytvořit představu toho, co chceš ve svém životě změnit, nebo nazvat předsevzetím. Ať už chceš zhubnout, začít žít jinak, najít si novou práci,… rozhodni se pro to především kvůli soběOpravdu to tak cítíš, nebo tím jen plníš přání a očekávání tvých nejbližších? Proč to chceš? Co ti to má v životě přinést? Jak se cítíš teď a jak se chceš cítit, pokud u svého předsevzetí zůstaneš? Přinese ti to radost?

Jsi si vědom/a ceny toho, že ve svém životě něco změníš? Je pro tebe ta cena pozitivní, nebo tě znepokojuje? Stojí ti potřebný vynaložený čas, úsilí, finance atd. opravdu za to, že dosáhneš svého cíle?

Více než na to, jak tvůj cíl má vypadat, se soustřeď na to, jak se během cesty k němu chceš cítit.

Buď k sobě laskavý/laskavá. Děláš to pro sebe, ne pro ostatní. A není to závod. Můžeš začít kdykoliv, stejně tak jako skončit, když zjistíš, že to pro tebe není ta správná cesta. A nebo tě nakonec může zavést úplně jinam, než kam jsti původně dojít chtěl/a. Protože – jak se říká – i cesta může být cíl. Jejím smyslem je, aby ti přinášela radost.

A tak ti do každého nového dne přeju, ať v něm tenhle smysl najdeš. Stejně jako svůj směr, který tě dovede k tomu, že jednou na konci té cesty nebudeš litovat ničeho podstatného.

S láskou Lenka

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *