-
Nenech požár rozhořet
Burn-out, neboli syndrom vyhoření, není záležitostí jen pomáhajících profesí. Může postihnout prakticky kohokoliv a osoby dlouhodobě pečující o nemocné nebo umírající blízké jsou poměrně rizikovou skupinou. Jaké jsou příznaky a fáze? Jak mu lze předcházet? A jak tenhle požár hasit, pokud už se rozhořel? CO SYNDROM VYHOŘENÍ ZPŮSOBUJE? Jak už jsem se zmínila v minulém článku, tzv.burn-out bývá následkem dlouhodobého fyzického a emočního vypětí a stresu, chybějících mechanismů při jeho zvládání, nezvládnutím konfrontace idejí a očekávání s realitou. Péče o dlouhodobě nemocného/umírajícího je zkouškou našich fyzických a psychických sil, pečující si mnohdy sáhne…
-
Pozor, hořím…
Vždycky jsem si myslela, že vyhoření může potkat jenom zdravotníky po letech vyčerpávající práce plné těžkých případů. Omyl. Jak může vypadat, když tzv. burn-out postihne pečujícího člena rodiny? Bylo ráno jako malované. Záclonou na okně se nesměle prodíralo sluneční světlo, kuchyní voněla káva. Na stole před sebou jsem pro babi měla připravené Caro s Nutridrinkem, Krajanku s příchutí vaječného likéru (tu si babi, nevím, proč, zamilovala) a malou malovanou kulatou lékovku s čerstvě připravenou denní dávkou léků. Do předtištěné tabulky bilancí stravy a tekutin jsem vepsala nové datum, sáhla ještě…
-
10 mýtů o paliativní péči
Nedávno ke mně na Instagramu zabloudil zajímavý infoletáček kanadského webu Canadian Virtual Hospice. Překvapivá spousta lidí totiž pojem „paliativní péče“ nechápe správně a v důsledku tohoto nedorozumění v ní místo pomocníka vidí strašáka. Začetla jsem se do něj a s překvapením jsem si uvědomila, že jsem několika z uvedených mýtů ještě před několika lety věřila i já. Rozhodla jsem se tedy s tebou o ně podělit a přeložit je do češtiny. Kdybych totiž sama bývala s některými z těchto předsudků nebojovala, mohla babi strávit v nemocnici podstatně kratší dobu. Nenech si i ty zbytečně ukrást vzácný čas, který se…
Mohlo by tě zajímat
Co se s člověkem děje při umírání
Dopis na druhý břeh
V nemocnici, v hospici, nebo doma?
-
7 věcí, které bych dnes změnila
V minulém článku jsem se zamýšlela nad tím, co jsem za dobu péče o babičku a během jejího doprovázení mohla udělat lépe. Dnes přicházím s kůží na trh s konkrétními body, protože věřím, že možná pomohou včas otevřít oči třeba i tobě. Něco se týká babičky, něco mě v roli pozůstalého. Důležité je ale obojí. Často na sebe zapomínáme, protože “teď to nejsme my, na kom záleží”. Ale zapomínáme spolu s tím i na to, že my tu zůstaneme a budeme se se smrtí našeho blízkého muset nějak vypořádat. CO BYCH TEDY DNES ZMĚNILA, KDYBYCH MĚLA TU MOŽNOST?…
-
Lekce od babičky aneb Co bych dnes udělala jinak
Poslední týdny pro mě byly hodně náročné. Ohlásila se únava, fyzická i psychická, a spolu s přicházejícími událostmi mě přiměla zpomalit (ne-li až přímo zastavit) a dost bilancovat. Hodně jsem polehávala. A přemýšlela. A v myšlenkách často bloudila k babičce. K tomu, o co bych se s tebou ráda podělila. Člověk se totiž učí celý život. A ty největší lekce, které si i nejlépe zapamatujeme, přicházejí s našimi chybami a přešlapy. Všechno je pro nás jednou poprvé. A málokdo má to štěstí, že se toho “poprvé” zhostí naprosto dokonale. Někdy máme možnost to ještě napravit někdy příště. Ale někdy jsme…
-
(Ne)šťastný Den matek
Jak nám už pár týdnů na každém rohu připomínají obchody, média, reklamní spoty a články, právě dnes bychom si měli vzpomenout na naše maminky, ocenit je a poděkovat jim za to, že jsou. Málokdo už si ale uvědomí, jak bolestivé mohou pro některé z nás tyhle svátky být. KDYŽ ZTRATÍTE MAMINKU… Pokud totiž ztratíte rodiče, je úplně jedno, kolik vám v tu chvíli bylo let (i v šedesáti jsme pořád něčí děti), jak staří tenkrát byli rodiče, i jestli zemřeli náhle, tragicky, nebo byl jejich odchod očekávaný a dožili se „zasloužilého“ věku.…
-
O kaštanech a odpuštění
Mateřská škola v době, kdy jedním z největších prohřešků bylo odlišovat se od ostatních a vybočovat z řady něčím, co zrovna neodpovídalo společenským normám. Jako každé ráno vcházím do třídy a zdravím soudružku učitelku, která sedí spolu se dvěma kolegyněmi u svého stolku kousek za dveřmi. Mile se na mě usměje, a pak z ní vypadne věta, která mi poprvé v životě nasadí obrovského brouka do hlavy. „Leni, a kde ty máš vůbec tatínka?“ „Nevím, asi umřel, než jsem se narodila…“ prohlásila jsem s nevinnou dětskou upřímností, pokrčila rameny a pokračovala dál do třídy hrát si s kamarády. Jen jsem o pár…
-
Noc, kdy se nám na chvíli zastavil čas
Byl večer jako každý jiný, a přece se něčím lišil. S mamkou jsme babi umyly, převlékly do čistého, vyčistily jí zuby, namazaly obličej krémem, učesaly ji. Mamka odjela domů, dcerka dala babičce pusu na dobrou noc a šla spát. Druhá, v tu dobu tříměsíční, spokojeně spinkala v košíku, který jsem si s sebou vozila po bytě, když jsem potřebovala volné ruce a s hojící se jizvou po sekci jsem byla po celém dni s miminkem v šátku unavená. Ticho v bytě rušilo jen odfukování a hučení generátoru kyslíku a babiččino chrčivé dýchání. Obojí se za poslední tři týdny stalo součástí zvuků…
-
Jak být nablízku doprovázejícímu příteli
Období, kdy pečujeme o druhého, bývá spojeno s určitou mírou izolace od běžného života a okolního světa. A pokud se navíc dny našeho blízkého nezadržitelně krátí, je tento pocit pro pečujícího o to víc bolestnější. Pečující lidé se často cítí být izolováni a vytrženi z běžného života. Tak těžká situace, jakou je blízkost smrti člena rodiny, však zaskočí i jejich okolí, a to často neví, jak správně reagovat, a tak se raději stáhne. Jako doprovázející jsem se s pocitem osamění potýkala celkem hodně. Babiččin odchod po velmi těžké mrtvici se navzdory hodně nepříjemné prognóze protáhl z několika…
-
Co se s člověkem děje při umírání
Poslední chvíle každého z nás jsou jedinečné stejně tak, jako my sami. Někdo svůj blížící se konec přijme lehce a odchází poměrně rychle, pro jiného je velmi těžké se od svého života a těla odpoutat a potřebuje i dlouhé měsíce péče. Je velmi důležité respektovat vlastní cestu umírajícího a ponechat mu čas, který na ni potřebuje. Je to těžké, protože bychom mu ji mnohdy přáli lehčí, nebo se naopak těžko smiřujeme s tím, že mizí tak rychle. Je to ale jeho umírání a náš úkol není mu jeho cestu měnit, ale jít…
