Pohled zdola
Všichni důvěrně známe každou poličku, květináč, skříňku a obraz na zdi u sebe doma. Většina z nás se při zařizování bytu snaží, aby působil příjemně. Když přijde návštěva, stojí nebo sedí. Všechno je perfektní. Ale zkusil/a sis někdy pořádně prohlédnout svůj pokoj ve chvíli, kdy ležíš v posteli?
Proporce se o něco změní. Zdi utíkají kamsi do prostoru. Z poliček a věcí v úrovni nad naší hlavou vidíme jenom spodní stranu. Lampičky mohou vrhat strašidelné stíny. Na stropě vidíme každou nerovnost. Obrazy na stěně jsou deformované úhlem pohledu. Fotky ve skleněných rámečcích z určitých úhlů nevidíš vůbec. A přesně takhle vypadá svět lidí, kteří jsou upoutáni na lůžko…
DOMA, A PŘECE JINDE…
Když se babi už dlouhou dobu až příliš uzavírala do sebe a bylo znát, že ji trápí úzkost, s jednou z děvčat z hospice jsme se trochu blíže bavily o konceptu bazální stimulace. A já jsem si tehdy naplno uvědomila, jak teď babi vlastně nejspíš vnímá své “doma”.
Jednou jsem si k ní zkusila přilehnout a rozhlédnout se kolem. Pokoj vůbec nepůsobil tak útulně, jako když jsem seděla v křesle, nebo na babiččině posteli. Teď jsem ležela. Antidekubitní matrace pod námi se zrovna přefukovala a já se snažila vcítit do toho, jaké to je, trávit tu úplně celé dny a noci.
První, co jsem viděla, byla hrazdička, zavěšená nad postelí na široké pevné tyči. Z pohledu návštěvníka to byl celkem sympatický trojúhelník, který měl důležitou funkci – nemocný se jeho pomocí může aspoň trošku na posteli pohnout i sám, přizvednout se, pootočit. Překážel jen ve chvíli, kdy se někdo chtěl k nemocnému sklonit a třeba mu podat jídlo.
Zespodu ale už tak přívětivě nevypadala. Podivný tvar nehybně visící nad vaším obličejem, a v jeho pozadí tyč, která jako by vyrůstala odněkud z vaší hlavy.
Dál jsem ležela v babiččině poloze a hledala další záchytný bod. Strop. V hlavě mi vyskočil známý vtip o souložícím manželském páru, kdy “v nejlepším” žena muže upozorní, že by měli vymalovat. Řekla jsem ho babičce a spolu jsme se mu hořce zasmály. Studený, špinavě bílý strop s prasklinou, hrboly a dolíky. To teď byl babiččin svět.
Plula jsem očima dál kolem nás. Babiččina milovaná knihovnička vedle postele. Její nejoblíbenější knihy, krabička s nejbližšími fotkami a malými poklady, stařičké rádio, které si dřív pouštívala po nocích, když nemohla spát. Lampička s třásničkama, kterou jsem jako malá milovala. Tchýnin jazyk, který jsem jí před 20 lety přinesla ze školy, když jsme se v “pěstitelkách” učili množit pokojové rostliny. Babiččiny nejbližší věci. Pořád tu byly. Ale mimo dosah.
Část výhledu na ně zakrývala bočnice postele – zábrana, aby babi nespadla. Část schovala nová realita babiččiných dní – hrneček s náustkem a pitím, lékovka, několik druhů mazání na různé části těla, načatý balík s plenami a inkontinenčními vložkami… Věci, které jsme potřebovali mít neustále po ruce.
Mnohé věci na vrchu knihovničky zase byly z pohledu zespoda vidět jen z části. Protože jsme pro manipulaci s babi potřebovali mít volný přístup z obou stran postele, nemohla kvůli mezeře (a bohužel i z bezpečnostních důvodů) na tyhle své věci ani dosáhnout.
Z hodin byla z postele vidět jenom půlka. Místo naší fotky, z které jsme se s mamkou na babi usmívaly, byl vidět jen odraz okna ve skle, které ji chránilo. Slůnci pro štěstí, které babi sbírala, nebyli v okýnkách poličky z postele vidět téměř vůbec.
I lampička a lustr zespodu nepůsobily tak měkce a přívětivě, jako na člověka, který stál nebo seděl. Musela jsem si pohrát s jejich nakloněním, aby žárovka babičce nepříjemně nesvítila do očí.
A tak jsem mohla ještě dlouho pokračovat.
Je jiné, když takhle svět vidíš týden, kdy tě skolí chřipka. A jiné, když se v něm potýkáš s vlastní smrtelností. Když máš v krvi hladinku opiátů proti bolesti. Když cítíš strach, úzkost, potřebu se se svými věcmi rozloučit.
DÍVEJ SE JAKO ONI
Přitom stačí málo. Přemýšlet podobně, jako když náš blízký skončí na vozíku – také bychom byt co nejvíce přizpůsobili jeho potřebám. Při péči o umírajícího se většinou zaměřujeme hlavně na ty nejdůležitější praktické věci. Aby se do pokoje vešly všechny velké pomůcky – polohovací postel, polohovací křeslo, toaletní křeslo, infuzní pumpa, odsávačka, generátor kyslíku… Aby bylo po ruce vše, co potřebujeme. Což je dobře. Ale osobnost nemocného tak někdy ustoupí nutné rutině.
Můžeš ale udělat něco navíc, co může mít velký dopad na celkový pocit tvého blízkého. Ty ho znáš nejlépe – z toho vycházej. Zamysli se, jaký je. Co má rád, a co mu vadí. Na co je doma zvyklý. Co je pro něj důležité. Co vyhledává, když se potřebuje cítit v bezpečí. Čeho se bojí?
Pak si na chvíli nejlépe lehni tam, kde bude lehávat on, a rozhlédni se. Co vidíš? A jak to vidíš? Vidíš dobře na jeho oblíbené věci? Nesvítí ti do očí světlo, nebo třeba ostré sluníčko skrz škvíru v žaluziích? Netáhne odněkud do postele? Vyzkoušej v posteli různé polohy a “inventuru” zopakuj. Potom můžeš okolí postele upravit tak, aby bylo přívětivější – posunout nebo jinak naklonit obrázky a fotky, pozměnit umístění lůžka, najít bližší místo pro oblíbené předměty.
My jsme třeba babičce hrazdičku ozdobili jejím oblíbeným látkovým motýlem, kterého dřív mívala na zácloně, a na kterého z postele nedohlédla. Polštář jsme jí vonívali oblíbeným parfémem, který ji uklidňoval. Společnost v “pelíšku” jí dělal medvídek, kterého jsem jí kdysi dovezla z Holandska (a který ji potom doprovodil i na poslední cestě). Do poličky v knihovně, kam dosáhla, jsem jí opírala obrázky od pravnučky, které jí s láskou kreslila. Mnohdy jsem ji pak našla, jak si obrázek dojatě prohlíží, nebo s ním v ruce usnula.
Tip: Některé rodiny třeba zvětšují a tisknou oblíbené fotografie a obrázky a vzkazy od dětí/vnoučat, a plakátovými lepítky nebo oboustrannou páskou je lepí na strop nad postel nemocného – jednoduchý a působivý nápad, jak mít své nejbližší pořád na očích, místo zírání do bílé zdi.
Věřím, že se ti po takovém zamyšlení podaří vytvořit laskavé a bezpečné útočiště pro poslední dny. Budu ráda, když se do komentářů nebo na e-mail podělíš o svou zkušenost nebo nápad.
S láskou Lenka
