Cesta k sobě

Splín nostalgie

Miluju tyhle ptačí návštěvy ❤ od doby mého dětství se výhled z okna bolestně změnil.

Kdysi tu o pár ulic dál město končilo. Za stromy na fotkách byly další a vévodil jim nádherný obrovský stařičký modřín. Louka za domem žila. Kvetl tu růžový i bílý jetel, slzičky Panny Marie, zvonky, sedmikrásky, kopretiny, podběl, pantoflíčky, hluchavky, hromada pampelišek, svlačec, řebříček i heřmánek. Všude to bzučelo křidélky včelek a čmeláků, poletovala tu spousta motýlů, cvrkali luční koníci, kteří se splašeně rozskakovali při každém mém kroku travou. Hrdě se tu procházeli bažanti a já jsem milovala poslouchat jejich kodrcání. Jednou za čas, když tráva přerostla a začala se sklánět k zemi, mě za svítání budil jemný šustivý zvuk, to když se několik sousedů pustilo do sečení louky kosami. Stála jsem u okna a fascinovaně pozorovala ladné oblouky, kterými jejich ostří probíhala travou a vytvářela v ní úchvatné obrazce.

Tohle všechno je teď pryč. Stromy musely ustoupit ohavným bytovým a komerčním domům. Starý modřín padl jedno dopoledne, když babi doma umírala, a byla to pro nás obě těžká rána. Mohly jsme z okna jen bezmocně přihlížet, jak se náš zelený přítel kácí k zemi, a poslouchat naříkání lámaného dřeva. Z louky se stal podivný vyschlý koberec, který v sezóně co chvíli neúprosně sečou nakrátko zahradní kombajny. Motýl se tu objeví jenom výjimečně, včeliček a čmeláků je poskrovnu, kobylky hledám dlouho a bažanti zmizeli úplně. Jen ze staveniště občas vyběhne zajíc a zmateně kličkuje mezi všudepřítomnými zaparkovanými auty a kontejnery na tříděný odpad. Reflektory z blízkého fotbalového stadionu i přes několik ulic září tak, že kolikrát v noci venčím psisko a na jindy tmavé louce vidím skoro jako ve dne.

Bolí mě to… i když vím, že všechno je pomíjivé. Že všichni potřebují někde bydlet a že pokrok nezastavím. Přesto mě zraňuje, když vidím, jak se mi místo, které jsem milovala jako svůj domov, postupně stává cizím 💔 V takových chvílích mi jsou mí opeření přátelé obrovskou útěchou. Aspoň kousek toho, co vidím za sklem okna, je s nimi jako dřív…

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *