Dodnes si naprosto živě dokážu vzpomenout na svůj naprosto zoufalý pocit, když jsem stála u babiččiny postele s miskou jejího oblíbeného jídla, na které ještě před pár minutami měla chuť, ale místo toho se tu odehrávala scéna jako z proslulé komedie Slunce, seno… Se lžící v ruce jsem se babičce s pevně zavřenýma očima a neprostupně sevřenými rty…