Dodnes si naprosto živě dokážu vzpomenout na svůj naprosto zoufalý pocit, když jsem stála u babiččiny postele s miskou jejího oblíbeného jídla, na které ještě před pár minutami měla chuť, ale místo toho se tu odehrávala scéna jako z proslulé komedie Slunce, seno… Se lžící v ruce jsem se babičce s pevně zavřenýma očima a neprostupně sevřenými rty snažila vysvětlit, že je potřeba, aby trošičku snědla. Nebo jen ochutnala. Aby se tedy alespoň napila a vzala si polední léky, jinak jí bude zle. Domlouvala jsem, prosila, vysvětlovala, vyhrožovala (protože už jsem, bohužel, naprosto přesně věděla, jak jí v případě, že si léky nevezme, bude), snažila jsem se jí připomenout, jak jsem já sama jako malá i jako dospělá u ní na návštěvě…