Z pohledu mnohých mě potkaly události, z kterých bych se měla aspoň trochu hroutit. Když použiju slova, která o sobě často slýchám: “Nejdřív mi doma umírala babička a já se o ni musela starat a být u toho. A když jsem si konečně zase mohla užívat život, péče o babi plynule přešla v péči o autistickou dcerku a projevila se chronická nemoc. Hrozný…” Nejvíc mě mrzí, že z tohohle bodu vychází i lékaři, se kterými se snažím řešit svůj aktuální stav. Stačí…
To naše neustálé pachtění… chceme toho v našem omezeném časovém limitu tolik stihnout, zažít, vykonat, vytvořit… až zapomínáme na to nejdůležitější – prostě být… jen tak spočinout… kromě odškrtávání splněných snů a úkolů si najít radost i v těch úplně obyčejných momentech, které bereme jako samozřejmost… Kdy naposledy sis ranní kávu nebo čaj opravdu vychutnal/a? Nechal/a se unést její vůní, chutí… vnímal/a, jak hrnek hřeje v dlaních…? Kdy sis cestou do práce všiml/a nové pavučiny na plotě, kolem kterého denně procházíš, a toho, jak se v ranních paprscích třpytí kapkami rosy?…
