Teď se to nehodí…
Psal se rok 2013, léto bylo v plném proudu, dcerka se chystala do první třídy, a já se snažila trochu vzpamatovat z předchozí práce a chytit druhý dech, než se naplno vrhnu do načatého MLM, ke kterému mě přivedla kamarádka. Od vytváření měsíčního plánu mě vyrušilo naléhavé zvonění telefonu.
„Leni, teď jsme byli u babičky…“ ozval se mamčin vystrašený hlas. “ Měla další mrtvici… a tentokrát už to nebylo takové, jako předtím… našli jsme ji na zemi, ležela tam několik hodin… a zatím se neví, jestli to vůbec přežije…“
Většinou právě takhle nečekaně se nám obrátí svět vzhůru nohama.
Strach o babičku mě na chvíli ochromil. Po prvotním šoku přišel neskutečný vztek na její těžký osud. Proč tohle? Přesně tohohle se babi tak bála… Tohle si přece nezaslouží… A po chvíli vyčítání osudu, že je tak krutý, se mi do hlavy začala vkrádat i další, tak trochu sobecká myšlenka… Proč zrovna teď? Teď se to přece nehodí… Mamka potřebuje ještě pár let zůstat v práci, ať pak není její důchod jenom jako výsměch. A já teď měla začít nový život, znovu se postavit na nohy, postupně se zbavit dluhů. Dcerka se těšila do školy a měla si užívat ještě měsíc prázdnin, kdy s ní budu doma. Jezdily jsme za mým přítelem, kde si užívala celých dní venku daleko od paneláků a uspěchaného města, starala se o slepice a králíky a byla šťastná.
„Teď se to nehodí“ na mě dolehlo i později, když se přes veškerou snahu lékařů i rehabilitačních sester babiččin stabilizovaný stav začal horšit a bylo jasné, že se její čas začíná povážlivě krátit, a místo mnou plánovaného babiččina triumfálního návratu domů a do života jsem domlouvala její propuštění z nemocnice proto, aby mohla odejít důstojně a mezi svými.
Nevěděla jsem, jak to říct dcerce, a jestli ji do celé situace nějak víc zatahovat, byla hodně citlivá a já se bála, aby jí to vstup do školy neztížilo. Sen o podnikání jsem uložila pod kolonku „jindy“. Musela jsem opustit náš starý byt, který jsme začali aspoň trošku dávat dohromady k obrazu svému, a já tam začala být konečně spokojená, a s taškou pár základních věcí, pejskem a tříměsíčním kocourem jsem se bez příjmů vydala do bytu k babičce, chystat pro ni útočiště pro poslední dny.
Když si na tu dobu vzpomenu, je mi pořád ještě úzko, a dokážu pochopit, že je snadné tomu pocitu podlehnout a nechat se jím ochromit. Přiznám se, že v jiných oblastech to tak doteď často dělám nevědomky taky. A chvíli jsem se vezla i tehdy s babi. Váhala jsem pár pro ni dlouhých měsíců.
Zrovna dostaneš příležitost v práci svých snů a jsi ve zkušební době. Nebo jsou všichni členové rodiny pracovně velice vytížení, a prostě si nemůžete dovolit ubrat. Třeba denně dojíždíš do práce nebo školy. Začali jste rekonstruovat byt/dům. Plánujete miminko. Čeká tě nějaká zásadní životní událost. A najednou má být všechno jinak. A ještě tak, že tě to děsí. Sice hluboko uvnitř cítíš, jak by to mělo být, ale máš strach udělat ten krok. A tak mnohdy prostě čekáš… že to nějak dopadne… že to tak třeba nebude… že se to nějak vyřeší dřív, než stihneš zareagovat… protože teď se to nehodí… a zapomínáš na jedno :
Smrt se totiž nehodí nikdy. Ať už naše, nebo našich blízkých. I kdybychom od narození přesně věděli, kdy přijde, nikdy na to v tu chvíli nebudeme dostatečně připraveni.
Před pár dny na můj počin reagovala v mé facebookové skupině jedna moje známá slovy, která mi vyrazila dech. Pracuje v pohřební službě a ví, co smrt znamená. Naprosto dokonale vyjářila v jednom zamyšlení to, co bych chtěla lidem předat, a mně od té chvíli zní v hlavě. Souhlasila, abych se o něj podělila :
…zvláštní je někdy fakt, že na narození dítěte se všichni připravují – kupují se krásné oblečky pro miminko, přemýšlí se, kde bude nastávající maminka rodit, vybírá se kočárek, postýlka a ostatní věci pro nový život. Ale říkám si, PROČ se takto stejně nepřemýšlí v situaci, když rodina očekává úmrtí blízkého člověka. Myslím, že i tady by se rodina měla semknout…
Vím, že očekávání a vítání nového života je plné radosti a štěstí, zatímco loučení s ním je především těžké a bolestné a nejraději bychom se mu vyhnuli. Ale obojí je součástí života a obojí je potřeba tak přijmout.
I miminko mnohdy přichází neplánovaně (sama jsem toho hned dvojitým příkladem 🙂 ), a přesto, pokud tento neplánovaný dáreček přijmeme, na jeho příchod se chystáme. I příchod toho života, který teď před našima očima pomalu vyhasíná, kdysi někdo s láskou vítal. A myslím, že si zaslouží i stejně laskavé rozloučení od těch, jejichž život svou měrou pomohl naplnit. Možná i proto, že i jejich životy jednou dojdou na svůj konec a pak poznají, že teď se to nehodí nejen jejich blízkým, ale hlavně jim samotným.
S láskou Lenka
