Už jsi zdravá?

“Takže už jsi zdravá, Leni. No, už bylo načase. Však vy mladý se ze všeho hned dostanete, to není jako my starý… A hůlku zas můžeš zahodit, na takový věci máš přece ještě dost času,” sousedka bystře zhodnotí můj stav, když mě vidí jít do schodů zase skoro jako dřív.

Už asi tři týdny se totiž děje něco zvláštního. Když mi došla všechna analgetika a zvažovala jsem, jestli má vůbec cenu nechat si dál psát něco, co je mi vlastně úplně k ničemu, nabídla mi kamarádka na vyzkoušení jedno ze svých tlumidel menstruační bolesti. Popravdě – zkusila jsem ho, abych neurazila. Ze skupiny nesteroidních antirevmatik byly totiž všechny moje prozatímní “léky”, ale žádná účinná látka se zatím zrovna nepředvedla. Spolkla jsem poslušně tabletku a šla si po svém.

Asi v půlce dne jsem zjistila, že je něco jinak. Chodila jsem nápadně rychleji. A nenapadala jsem tolik na jednu nohu. Dokonce jsem pomáhala nosit a brousit prkna! Po pár letech jsem v sobě zase cítila chuť do života – a hlavně sílu žít. Bylo to jako sen.

“Zítra se nehnu,” smála jsem se večer, když po 12 hodinách pomalu vyprchával účinek, tělo se začalo ozývat, a já jsem si brala druhou dávku.

Druhý den jsem se ale hnula. I druhý, třetí, čtvrtý… Ten čtvrtý jsem se po pár letech konečně dlouhodobě vrátila k normální teplotě těla. Splaskly mi uzliny na krku, v podpaží, v tříslech. Svaly, klouby a kosti mě sice bolí dál, ale v porovnání s posledními 9 lety už to není pocit jako nikdy nekončící chřipka, ale takové to “asi na mě něco leze”. A já pro změnu do schodů už nelezu po zdi a zábradlí, ale normálně je vyjdu.

Nechala jsem si ten zázrak napsat od obvodní a po domluvě s fyzioterapeutem jsem se rozhodla jeho účinku využít. Snažím se své atrofované svaly znovu posílit. Za 3 týdny jsem přibrala 6 kg. Ujela jsem dohromady asi 50 km na kole. Došla pěšky na Okrouhlík a zpátky (to je necelých 16 km). Denně nebo obden zvládnu půl hodiny jógy. Z velikosti XS/S jsem zpátky na M. Začínám mít zase nějaký tvar, nejsem jen kostra, na které visí beztvará hmota. Můj myopatický šplh vymizel.

Jako by svalová slabost nebyla diagnózou, ale průvodním symptomem. Což úplně mění pravidla hry. Ale bude to vůbec někoho z doktorů zajímat? Budou pátrat dál po příčině, nebo se spokojí s tím, že symptomatická léčba konečně zabrala?

Jsem ale zdravá, když novej prášek dokáže na pár hodin jenom zakrýt mé symptomy? Nebo něco léčí? V očích lidí kolem mě je vyhráno. Vítězná medicína má kouzelnou pilulku, která všechno pořeší. Už nefňukej, vždyť stačí jen spolknout prášek.

V mých očích jsem ale v háji. Ano, je úžasný moct se zase hýbat jako dřív. Je úžasný fungovat bez teplot a nekončícího pocitu zánětu v celém těle. Je úžasný zvednout se bez pomoci ze záchoda, z vany, z auta. Ale má to jeden háček. Musím 2x denně slupnout prášek, kterej mi pomaličku ničí žaludek, játra, ledviny. Bez něj jsem do týdne zase tam, co předtím.

Jak dlouho bude zabírat? Neskončím na něm závislá? Jak dlouho je bezpečný ho brát? A jak teď se mnou bude tělo komunikovat? Čím mi dá vědět, že už má dost? Co bude důsledkem toho, že symptomy skryju? Co když si něco poškozuju, ale protože mám bolest a teplotu ztlumenou, nevím o tom? Řekne mi někdy někdo, co je u mě “špatně”, nebo už to odborníci řešit nebudou, protože původní potíže s lékem “nemám”?

A když se vrátím zpátky k tomu uzdravení – zvykli jsme si ho brát jako povinnou normu. Každý, kdo vyzobe krabičku léků od doktora, se přece zas uzdraví, ne? Pokud teda, hlavně u vážnějších záležitostí, opravdu chce a dost statečně bojuje.

Kdo ale posuzuje, jestli někdo bojuje dost? A jaký je limit, za jak dlouho se to musí zvládnout? A proč se tolik zapomíná na to, že je v tom celém zatracená spousta proměnných? Že některé nemoci zase odezní, na jiné umřeš i přes veškerou snahu, a některé neodezní ani nezabijí, ale prostě tě dál doprovází životem a různě ti ho komplikují a omezují. To, že jejich projevy dočasně schováš, přece neznamená, ze se v tvým těle nic neděje…

Vzpomeň si, prosím, na tenhle příspěvek, až si někdo z tvých chronicky nemocných přátel nebo členů rodiny bude chtít postěžovat a tobě už se v hlavě začne formovat nějaké motivační a optimistický klišé. Jasně, pozitivní mysl dokáže hodně. Ale jsou chvíle (a někdy trvají i sakra dlouho), kdy je prostě potřeba trochu se vymáchat v tom, že je to prostě naprd. Co trochu – klidně se do toho i úplně ponořit. Odsmutnět si to. Obrečet to. Naštvat se na to. Neznamená to, že to vzdal. Je to prostě lidský.

Tak to tomu svému človíčkovi dopřej. Víš, málokdy jindy se člověk cítí tak sám, jako když ti ani nejbližší okolí nerozumí, když nedokáže nebo odmítá uznat tvoje pocity. Přesvědčovat opakovaně někoho, kdo se cítí na umření, že je vlastně všechno fajn, je takový plíživý zabiják důvěry.

S láskou Lenka ♥