(Už zase) vstávám z mrtvých

Jestli mě chce život něco naučit a má s tím bezbřehou trpělivost a tak trochu škodolibý smysl pro humor, jsou to zcela určitě má psychická i fyzická “zmrtvýchvstání” – cesty z pomyslného dna zase zpátky nahoru. Už se dostávám do věku, kdy se za sebe můžu začít ohlížet, a vidím těch cest za sebou docela dost. Některé téměř nepovšimnutelné a nijak zvlášť významné, jiné nepřehlédnutelné, které obrátily celý můj svět tak trochu vzhůru nohama.

Díky nim ale věřím, že cesta se vždycky najde. Vždyť i tenhle blog, tenhle web je jednou z nich. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si našla způsob, jak se z toho dna dostat zase zpátky na hladinu. Jak na ní aspoň chvíli vydržet plavat a pokud možno, si to i užívat.

Je to (aspoň tedy pro mě) hodně intuitivní cesta, ale něco mají společné téměř všechny. Nechám si to tu v tomhle příspěvku nenápadně odložené. Třeba se k tomu za pár let budu zase vracet. A třeba to v něčem pomůže i tobě. Kdo ví…

Přiznat si, že mám problém

Tak zrovna tenhle první a nejzákladnější bod mi trval sakra dlouho. Přitom je to jasný jako facka. Těžko budu něco řešit, když ani neuznám, že to existuje.

Přiznat (si) “slabost” často není lehké. Dnešní společenství klade důraz na dokonalost, sílu, úspěch. Přemýšlela jsem, co k zatloukání problému vede zrovna mě. Došlo mi to až po letech. Bývala jsem jedničkář a hodná, slušná holka. Učitelé, spolužáci, kamarádi, moje rodina i já sama jsme si rychle zvykli na to, že “musím” všechno vědět, znát, bez problémů udělat, vyhovět všem. Tak jakýpak problém.

Vždyť to ale nemusím hned říkat nahlas, bohatě stačí, když si to v tu chvíli uvědomím já sama.

Vrátit si zodpovědnost

A nemohou to za mě vyřešit ani ostatní – ti mají moc jenom nad tím, s čím mají problém oni sami.

Jenom kdyby za mě všechno nechtěli řešit právě ti ostatní. Přesně ví, jak by co mělo být, vypadat, vyvíjet se… Ví, co má cenu, a co je jasná ztráta času. Ví, před čím mě musí chránit. Co bych přesně teď měla udělat, jak zareagovat. A co naopak dělat nemám.

Je snadné nechat se chytit do vleku, přestat klást odpor a řídit se tím. Vždyť to se mnou přece myslí dobře. To určitě ano. Je tu ale jedno velké ALE.

To, jak vidí svět ostatní, je ovlivněno jejich osobností, povahou a životními zkušenostmi. Oni jsou oni. Ale já jsem já. Co dává smysl jim, nemusí být automaticky v souladu se mnou.

A pak ta zodpovědnost. Člověk se úplně jinak staví k věcem sám za sebe, než když ho žene pocit závazku nebo “vždyť jsi to tak chtěl(a)”.

A víš, co? Stejně se nikdy nezavděčíš. Protože i když budeš přesně plnit cizí očekávání a požadavky, vždycky to uděláš trochu jinak, než by to udělal kdokoliv jiný. Každý máme jinou esenci, kterou vdechneme tomu, co nám roste pod rukama.

Takže zpátky k věci – už vím, že mám problém, a že vyřešit si ho můžu sice s něčí pomocí, ale sama za sebe. To já ho musím chtít řešit. A co dál?

První krok

První krok je vždycky ten nejtěžší. Ono to celkem dává smysl. Máš před sebou cestu často úplně do neznáma. Nevíš, jak dlouhá bude, ani jak náročná. Jestli na ní budeš sám (sama). Ani jestli tě dovede tam, kam potřebuješ. A jestli na ni budeš mít dost sil.

On si totiž člověk většinou předtím poleží aspoň chvíli na úplném dně. Na jednu stranu je to děsivý. Na druhou zase dobrý odrazový můstek. Člověk už nemá kam spadnout, cesta vede buď dál po dně, nebo nahoru.

Je přirozené, že si každý aspoň chvilku tak trochu zvláštně na tom dně libujeme. I když to neradi přiznáváme, přece jen se tam dole trochu porochníme v tom našem neštěstí a popláčeme si. Možná to nezní hrdinsky, ale je to normální součást toho, jak se vypořádáváme s nepřízní. Dá nám to prostor tohle všechno přijmout a nějak se k tomu postavit. V nepořádku je to až v případě, že tam zůstaneme zaseknutí jako gramofonová deska.

Někdy mi to trvá, ale když si tedy na dně chvíli poležím, pobrečím si a srovnám si to v hlavě, nakonec se doberu do bodu, kdy jakýkoliv pohyb je pro mě lepší než stagnace. Ten pocit mi dá sílu udělat ten první krok do prázdna, i když kolikrát vlastně vůbec netuším, kam se to vydávám.

Nezůstat stát

Někdy dopředu, někdy zase dozadu… ale pořád na cestě. To je to nejdůležitější, co si (ti) tu chci poznamenat. Nezáleží na tom, jak velké ty další kroky jsou, důležité je, že se člověk dal do pohybu.

Přirovnání ke dnu a cestě zpátky na hladinu je tu vlastně docela trefné. Ode dna je hladina jen vzdálené neuchopitelné zářivé cosi. Aby se člověk mohl pořádně odrazit, musí padnout až dolů a sebrat všechnu sílu. První tempo si jí vyžádá spoustu a každé další se zdá úplně titěrné a hladina pořád nedosažitelná. Musíš se soustředit na jednotlivá tempa, i když ti připadají nekonečná, až se najednou dostaneš do bodu, kdy tlak vody povolí své sevření a najednou to jde skoro samo. A za chvíli jsi na hladině a můžeš se zase nadechnout. Ale aby ses na ní udržel(a), musíš dál plavat…

Naučit se plavat

O zármutku a truchlení se říká, že je jako oceán. Přichází v nekonečných vlnách, nejdřív jedna za druhou, které tě semelou. Pak se ale trochu zklidní a nepřichází tak často a s takovou silou. Ale nikdy se nezastaví a nikdy s jistotou nevíš, kdy přijde další. Jediné, co můžeš udělat, je naučit se v nich plavat.

Ono tohle totiž vlastně platí i o životě. Když se v tomhle oceánu naučíš plavat, cesta ke dnu tě nebude tolik děsit. Už budeš vědět, že se zpátky na hladinu umíš dostat, i když je to někdy kumšt.

Třeba ti tohle moje spisování jednou poslouží jako mrňavej plováček, kdo ví?

S láskou Lenka