Cesta k sobě

Vonička „zlazki“

Dneska bys měla narozeniny…

Donesla bych Ti mrňavou ušmudlanou kytičku z prvních jarních sedmikrásek, fialek a stébel trávy, které jsem posbírala po cestě za Tebou, tak jako snad stokrát od dob mého dětství. A Ty by sis ji dala do jedné z těch prťatých váziček, z kterých jsem jako malá tak nerada utírala prach, a střežila ji jako ten nejvzácnější poklad.

Vždycky sis jich vážila mnohem víc, než drahých okouzlujících kytic a velkých darů. Vždycky jsi na tuhle voničku „zlazki“ tiše čekala. A pro mě to byl způsob, jak Ti říct, co pro mě znamenáš.

I když už jsi pak jen ležela v posteli a kolikrát jsi nás vůbec nepoznávala, podobná kytička Ti na chvíli zase pomohla vrátit se „domů“. Teď už Ti ji můžu donést jenom na hrob.

Kdybys mě jen viděla… (a možná, že viděla a tam „někde“ se nad tím usmíváš 🙂) Jak mě u obchůdku před hřbitovem na chvíli přepadla myšlenka, že bych Ti přece jenom měla donést „pořádnou“ kytku, a jak jsem nejistě přešlapovala před krásně nakvetlými květináčky.

Ale nakonec jsem to neudělala. Ty a já… to bylo, je a bude o něčem jiném. A jsem Ti za to nesmírně vděčná ❤

Jsem psavec, podivín, melancholický samotář. Nespoutaná duše hledající krásu v úplně obyčejných maličkostech. Vrba. Žena, máma, dcera, sestra na cestě zpátky k sobě... Miluju knihy, noci, les, staré hřbitovy, měsíc a muchomůrky, fascinuje mě, jak důmyslně funguje lidské tělo. Oslovuje mě život v souladu s rytmem přírody a moudrost našich předků. Ráda nechávám slova tančit a vdechuji život drobným tvořivým projektům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *